Moje přihlouplé blogy (přihlouplé rádoby satiry) už mnozí ku svému prospěchu nečtou. Ale někteří mi je však čtou i karmují. A tak se tím bavím, protože líp se bavit nedokážu. Ale copak nejsem místní šašek a tajtrdrlík?
Den, co den přicházejí, v řadě takřka nepřetržité, bizarnější a bizarnější zprávy o chování a myšlenkách paní ekonomky. Zdá se, ač si to nechceme a vlastně ani nedokážeme přiznat, že je to již nezvratný trend, kdy se paní ekonomka stává hloupější a hloupější, jak tomu vše, bohužel bezezbytku, nasvědčuje.
Přiznávám, že jsme těmito zprávami a tímto trendem, již zcela zjevným, nemálo znepokojeni, a to z toho důvodu, že jsme na paní ekonomku zcela odkázáni a to nejen ohledně našich úspor, se kterými nedokážeme nijak rozumně nakládat, ale i ohledně veškerého našeho bytí, jehož racionálnost stojí a padá právě s chováním a myšlenkami paní ekonomky.
Ona má totiž školu, kterou nemá nikdo z nás.
Co my nechápeme, ona chápe velmi dobře. Složitost a neuspořádanost tohoto světa, by nás už dávno rozdrtily, docela zlomily, nebýt paní ekonomky, jež činí tento svět, v němž žijeme jednoduchým a docela uspořádaným.
Pramálo toho víme, abych uvedl příklad, o měnové politice ČNB. Tušíme však, že se za tím skrývá cosi, co přesahuje naše životy, naše existence, cosi temného a děsivého, co nás činí zcela bezbrannými červy, kteří mohou být kdykoliv temným přízraky, které číhají na každý projev lidské slabosti.
No, a paní ekonomka dává tomu našemu tušení za pravdu, a to nás přece jen uklidňuje. Nebezpečí není sice nijak zažehnáno, ČNB není nijak zbavena oné moci nad našimi životy, přesto však nyní víme, odkud toto nebezpečí přichází, víme, že je reálné, a ačkoliv zůstáváme nadále bezbranní vůči měnové politice ČNB, jsme o tomto nebezpečí důkladně informování zásluhou paní ekonomky.
Proto nás tak děsí ty bizarnější a bizarnější zprávy o chování o myšlenkách a chování paní ekonomky!
Co si počneme, pokud skutečně zhloupne natolik, že se dostane na naši úroveň?
Zrovna teď nás silně znepokojilo a šokovalo, a to ne jednou, ale hned dvakrát ona divná věc, že do americké Sněmovny byla zvolena nějaká devětadvacetiletá žena.
Za prvé to bylo tím, že byla zvolena tak mladá, ačkoliv například nynější maďarský předseda vlády se stal poslancem v sedmadvaceti letech a Winston Churchill se dostal do Dolní sněmovny v letech šestadvaceti, ale to byli pochopitelně muži.
A podruhé nás šokovala tím, že nemá na nájem a proto se těší na první poslanecký plat.
Když jsme se to dozvěděli, sevřela nás taková strašlivá tíseň, že jsme div nepropadli panice, jež by nás jistojistě přivedla do záhuby.
Pokládali jsme to všechno prve, celou tu věc, za nějaké poblouznění, neboť něco takového přece není možné, protože ta žena přece mohla zajít do banky, vzít si krátkodobý úvěr, který by bezesporu dostala, když má zabezpečený příjem. To, že to neudělala, ačkoliv udělat mohla, dokazuje jen, že ta žena, ačkoliv jsme ji nikdy neviděli na vlastní oči, neumí řídit ani vlastní rozpočet a přitom chce rozhodovat o státním rozpočtu a veřejných financích.
„Jistě je to jen nějaké blouznění!“ utěšovali jsme se všech sil.
Ale pak se ukázalo, že ona žena se chlubí drahým oblečením, že je vystavuje na odiv, že o něm všude mluví, a tu všechny naše naděje, že jde o blouznění, vzaly za své, nebylo nejmenších pochyb, že to všechno je skutečnost!
To byla ta chvíle, kdy je paní ekonomka naší jedinou spásou. Ale zprávy, které od ní přicházejí, nás děsí ještě víc než ona žena, která se takto, v drahých šatech a přitom bez peněz na nájem, dostala do americké Sněmovny.
„Marxův kapitál by nedokázal napsat každý, ačkoliv je v něm řada logických chyb,“ pronesla prý, podle oněch zpráv, paní ekonomka a tím nás dokonale zmátla a znejistěla.
„Copak to jde?“ hleděli jsme a hledíme na sebe dosud, aby nám nakonec nezbylo přiznat si to, čemu pořád nechceme věřit, protože jedině víra v paní ekonomku nás drží při životě, že ony zprávy nelžou, a že paní ekonomka skutečně zhloupla.
Ovšem, pořád se tomu vzpíráme, konejšíme se nadějí, že čtvrtá průmyslová revoluce nezruší práci (kdybychom si to mysleli, bylo by to krutě naivní) a tato naděje se nám stal opiem.
„Vzniknou nové pracovní příležitosti, třeba v domovech pro neumírající seniory, pro něž bude potřeba mnoha a mnoha pečovatelů, jejichž mzdy budou financovány z daní uvalené na roboty. A taky bonzáků bude potřeba mnohem víc,“ vyvstává před námi zářná budoucnost, proti které je současnost jen nevinnou legráckou.
