Pane Větvičko, na malé slovíčko!

Že pan Větvička dostal prestižní cenu už víme. Že z toho sluníčkáři pukli vztekem, už taky víme. Ale já bych se našeho laureáta rád zeptal, kteří sluníčkaři vlastně konkrétně pukli vztekem? Nic nepotěší víc, než cizí neštěstí!

„Já su tak šťastná!

Ladik Větvička, synek z Poruby, co se ničeho nebojí, dostal ,Krameriovu cenu´ za nezávislou žurnalistiku.

On není na ničem závislý, na žádném systému, který je podvod, ani tom důchodovém, byl tam i ředitel Českého rozhlasu!

Příští rok tu Krameriovu cenu už dostane jen Radim Velička z Vlasteneckých kravin a Ortel, protože víc nezávislých žurnalistů už u nás není.

To se sluneční pitomci a luciferáni teprve vzteknou, že cenu dostal, někdo koho neschválili!“ radovala se paní Nováková z úspěchu synka z Poruby.

„Nevypadá špatně, ten synek z Poruby. Kdyby neměl tu bradku, tak vypadá úplně jako Kryl! Dobře, že mu tu cenu dali! Taková Krameriova cena, to není lecjaká věc!  Těch, kteří ji mají, si pracující lid váží převelice, svěřuje se jim svými nářky docela!“ řekla paní Blbáková a zahrozila pěstí, „já bych všechny ty pitomé sluníčkáře ukopala k smrti!

Jsou všude a nikde!

Jsou všudypřítomní a přitom neviditelní!

Jsou jich plné pražské kavárny, ale když člověk přijde do nějaké pražské kavárny, nevidí nic než normální lidi v černých nátělnících, co přebírají ceny!

Kde jsou?!

Řekněte mi jejich jména, ukažte mi je a já vám garantuji, že...“

Paní Blbáková už to nedořekla, protože, kde se vzal, tu se vzal synek z Poruby.

„Nemějte už o mě strach, žádní sluneční pitomci už nejsou, pukli vztekem. Podívejte,“ řekl a ukázal na nebe.

Puklé Slunce na nebeském blankytu dodělávalo, u huby se mu dělala odporně rudá pěna, ještě třikrát sebou zaškubalo a byla naprostá tma.

Měkká a sametová tma.

Něžná jako pukliny v Yorickově lebce, smyslná jako atropin klokotající v žilách, černá jako havraní brka ponořená do nicoty.

Ale co ti ostatní sluníčkáři?

Kteří to vlastně jsou?

To bych rád věděl, i když je pod svícnem tma!

Řekne mi to synek z Poruby, až se pomazlí se svou cenou?

Abychom jim mohli taky plivnout do ksichtu?

Aby si tolik o sobě nemyslili,

abychom je měli pod kontrolou,

jako oni měli pod kontrolou nás,

než synek z Poruby přišel, viděl, zvítězil!