Nynější aktuální, to jest Trumpův, tzv. mírový plán je k Palestincům až moc vstřícný, ale co tento svět bude tímto světem, Jeruzalém nebude hlavním městem žádného palestinského státu
Jistě se vám to už taky někdy stalo.
Sedíte na návštěvě, vaši hostitelé jsou milí a sympatičtí lidé, nikdy se v životě nedopustili ničeho zlého, ba dokonce i ty daně řádně platí, propadli by se hanbou, kdyby okradli stát byť jen o jednu jedinou korunu, třebaže beztrestně.
„Nemáte hlad?“ ptají se vás pořád a vy, abyste je neurazil, abyste jim udělal radost, říkáte, že ano a oni vám pořád něco nabízejí a vy to pořád jíte a přitom se vůbec necítíte přežraní, ačkoliv jste toho snědli tolik, co jindy za týden.
Televize je sice puštěná, ale zvuk je utlumen, aby vás nerušil, běží v ní nějaký seriál, asi Zaklínač, ale bez zvuku to celé působí tak trochu komicky, takže nemáte důvod se podívat na televizi ne častěji než jednou za dvě, nebo za tři minuty.
Tím se samozřejmě otevírá dostatečný prostor pro rozhovor, a ježto jsou vaši hostitelé inteligentní lidé, bavíte se samozřejmě o něčem vážném a důležitém, ale váš rozhovor je nanejvýš kultivovaný, protože jste slušní lidé, přestože zastáváte zcela protichůdná stanoviska.
Tak například dojde řeč na nový mírový plán v blízkovýchodní oblasti.
Vaši hostitelé argumentují právem Palestinců na vlastní stát, mluví rozvážně, jejich argumenty vypadají logicky, zdá se, že Palestinci opravdu mají právo na vlastní stát, a proto musí nejnovější mírový plán odmítnout, protože je vlastně popřením tohoto práva.
Jenže pak začnete mluvit vy. Předestřete svůj názor, vyložíte vaše argumenty a v tu chvíli se ukáže, že vaše argumenty jsou mnohem silnější, už jen proto, že z nich vyplývá, že Palestinci na žádný svůj vlastní stát, notabene s hlavním městem v Jeruzalémě prostě a jednoduše nemají, nikdy ho neměli a nikdy ho ani v sebebližší či v sebe vzdálenějším budoucnosti mít nebudou, nemluvě pak už vůbec Novém Jeruzalému, hlavním městu Kristovy říše vzniklé na troskách tohoto světa.
„Jednotné město Jeruzalém je hlavní město Izraele a Palestinci si budou muset vybrat jiné.
Nebo snad chcete přepsat Starý zákon?
Nebo by se měl snad Kristus vzdát svého plánu na vybudování Nového Jeruzaléma?“ namítnete a hostitelům nezbude, než souhlasit.
Přesto se nechtějí vzdát a tak, ovšem kultivovaně a taky velmi nesměle, namítnou: „Ale když se počítá s vybudováním Nového Jeruzaléma jako hlavního města Kristovy říše, tak by snad přece mohl být nynější Jeruzalém i hlavním městem Palestinců, když z něj stejně nakonec nezůstane kámen na kameni.“
Jakkoliv se tomu bráníte, přece se jen neudržíte a rozesmějete se: „To jste mne ale teď rozesmáli, haha!
Promiňte, ale větší hloupost jsem ještě neslyšel, haha!
Takovou hloupost by nenapsal ani Trčálek, haha!“
Hostitelé sklopí oči a tiše řeknou: „Ano, máte pravdu, je to hloupost. Vůbec nevíme, jak nás to mohlo napadnout.“
Je vám samozřejmě trapně, nechtěli jste své hostitele nijak urazit.
Abyste to zamluvili, abyste je přivedli na jiné myšlenky, tak zvoláte: „Kávu se šlehačkou! Jestli pak bychom ji mohli dostat?“
„Ano, hned, samozřejmě vám!“ vyskočí hostitelé a onen nepříjemný dojem je naštěstí zahnán, váš rozhovor se stočí na jiné téma, přete se už o něco jiného, ale opět kultivovaně, a opět se vaše argumenty ukážou silnější, a hostitelé nejen uznávají, že máte pravdu, ale taky se z toho radují, protože teď už mohou tuto pravdu sdílet s vámi.
Vaše návštěva se chýlí ke konci, zvednete se, srdečně se rozloučíte se svými hostiteli, jak už jsem řekl, velmi příjemnými a milými lidmi, vyjdete z jejich bytu a brzy se ocitnete venku na ulici. Ujdete pár kroků, zabočíte za roh a tam zjistíte, že jste si u nich zapomněli svoji ušanku.
Obešli byste se sice i bez ní, protože je obleva, vlastně jste si ji ani nemuseli brát, dali jste si ji na hlavu, když jste šli na návštěvu spíše jen podvědomě, ale přece jen je památeční, připomíná vám vaše mladá léta a tak se rozhodnete, že se pro ni vrátíte raději hned.
Jdete tedy zpátky, do vchodu domu zrovna někdo vchází, nemusíte tedy na hostitele, s nimiž jste se seznámili teprve nedávno, na nějakém plese, zvonit. Po schodech vystoupáte k jejich bytu a teprve až teď na ně zazvoníte.
Poprvé, podruhé, potřetí, napřed krátce, po tom dlouze, ale za dveřmi bytu je ticho, nic se tam nepohne. Začnete tedy bušit do dveří, aby vám otevřeli a vy si mohli vzít svoji ušanku. Ale místo toho, aby vám otevřeli vaši hostitelé, otevřou se dveře protějšího bytu a z něho vyhlédne nějaká žena v zástěře.
„Tam teď nikdo nebydlí, jestli někoho hledáte. Ten byt je na prodej. Za pět miliónů,“ oznámí vám.
„Nikdo tam nebydlí?
Jak to?“ nezmůžete se údivem na nic jiného, protože nemůže být nejmenších pochyb, že právě z těchto dveří jste před chvílí vycházeli.
„Ti, co tam bydleli, se před týdnem odstěhovali,“ vysvětlí vám žena.
„Před týdnem?
Odstěhovali?
Kam proboha?“ ptáte se jako by vám ta informace, kam se obyvatelé toho bytu odstěhovali, mohla nějak pomoci.
„Do Izraele. Aspoň se to říká. Pořídili si prý vlastní domek na západním břehu Jordánu,“ říká vám žena, a dodá, „ale víc nevím, my tady bydlíme teprve dva měsíce.“
„Díky,“ poděkujete a jdete po schodech dolů, zamyšleně a bez ušanky, ale jakýkoliv omyl je zde naprosto vyloučen.
I vám se to jistě už muselo se stát. Něco nepochopitelného, něco, co nejde nijak vysvětlit, něco, co se vymyká veškeré normálnosti, něco co dělá náš lidský život záhadným a proto nanejvýš děsivým, protože tušíme, že nejsme ani trochu pány nad svými osudy, že teď máme sice na hlavě ještě ušanku, ale v příští sekundě můžeme být rádi, že nám zůstala aspoň ta hlava, i když je nám vlastně taky docela k ničemu.
