To opravdu nevím. Ale jako neumětel, který má s opisováním bohaté zkušenosti, jsem protentokrát opsal Mornaštajnovou, neboť konec konců pořád platí, že jsme tak velicí, jak veliký je ten, od koho opisujeme...
Z Prahy jsem se vracel domů posledním možným vlakem, mezistátním expresem. Byl plný všelijakých lidí, jejichž tváře jsem si povětšinou nezapamatoval. Jediné volné místo k jakžtakž slušnému sezení, nechtěl-li jsem rovnou sedět na schodech ve vagónu, kde se povětšinou nachází i oddíl pro cestující s dětmi a místnost pro přepravu zavazadel s možností úschovy, se mi podařilo nalézt v jednom kupé.
Nerad cestuji v kupé z toho prostého důvodu, že mi tam všechno připadá příliš důvěrné a to opět z toho prostého důvodu, že tam lidé mají k sobě tak nějak nápadně blíž. Ale nezbývalo mi, než vzít za vděk i tímto místem, protože jsem sotva stál na nohou.
Není divu, vždyť celý den jsem v Praze marně obíhal nakladatelství v zoufalé snaze vnutit jim některý ze svých rukopisů. Někde se rovnou nechali zapřít, tvrdili, že nejsou žádné nakladatelství, někde mi rovnou řekli, ať se nechám předělat na ženskou, nejlépe na učitelku, a pak by se možná dalo o něčem uvažovat.
Po takové štrapáci bych cestu domů ve stoje nedal, musel jsem vlézt do kupé, sednout si v něm a nechat odpočinout unaveným dolním končetinám. Krom mne byly v kupé už jen ženy, dvě paní, které se vracely z farmářských trhů na vltavské náplavce, odkud si každá vezla domů v košíku výstavní husu a pak další žena, ta si dělala neustále rešerše do takového malého, notně ošahaného notýsku.
Paní, které vezly husy, se bavily o příšerné drahotě, která nás teď sužuje, až do Pardubic, kde jedna z nich přestupovala, pokračujíc dále, jak jsem vyrozuměl, směrem na Chrudim. Místo ní přibyl do našeho kupé nějaký starý pán, zřejmě osamělý.
Druhá paní s husou vystupovala až v Zábřehu, kde taky přestupovala, tentokrát ve směru na Šumperk. Místo ní se objevila v kupé mladá žena, poněkud ostýchavá, jak se mi zdálo. Ale bylo to opravdu jen zdání, protože tato mladá žena velmi záhy oslovila, nikoliv mne, jak by se snad dalo čekat, ale právě toho starého, nejspíše osamělého muže.
„Víte, koho mi připomínáte?“ zeptala se starce.
„Koho, mladá paní?“ zeptal se starý muž.
„Mého dědu. Měl podobnou francouzskou hůl jako vy,“ odpověděla žena, protože starý muž měl opravdu francouzskou hůl, což jsem hned neřekl.
„Váš děda byl hodný člověk?“ vyzvídal starý muž jako nějaká zvědavá ženská.
„Právě, že vůbec nebyl. Neměl rád lidi, ale hlavně mě zneužíval. Pohlavně“ prohlásila mladá žena.
V tomto okamžiku mě přestal jejich hovor absolutně zajímat. Snažil jsem se usnout, ale přestože jsem byl unavený, setrvával jsem pořád v bdělém stavu a tak jsem musel naslouchat dál tomu příšernému rozhovoru.
„Tak to měl určitě psa, když vás pohlavně zneužíval,“ zvolal vzrušeně starý pán.
„Ano, měl psa. K němu se choval slušně. Ale mě zneužíval. A taky jsme bydleli ve dvougeneračním domku. U lesa,“ přisvědčila mladá žena.
„Panebože, u lesa! To bych se bál! S dědkem, který má psa a je zlý člověk!“ spráskl ruce starý muž.
„Ano, to byste se určitě bál!“ přitakala ona žena a pustila se do takových detailů, které se zde zdráhám reprodukovat.
Naštěstí vystoupila v Olomouci a s ní i ten starý pán. Ještě jsem je zahlédl na nástupišti, mladá žena pomáhala starému muži s francouzskou holí po schodech dolů.
Ve vlaku se do žádných rozhovorů většinou nepouštím, ale tentokrát jsem si musel, když jsme se zase rozjeli, odplivnout: „Fuj, to byl ale hnus! Musela ta ženská o tom vykládat? A ten starý se taky vyptával na každou podrobnost, zajímal ho každý detail.
Jaké stromy v tom lese rostly, jak byly staré a jestli tam byl i nějaký podrost!
Ještě, že už vystoupili!
„Mně se to docela líbilo,“ odpověděla k mému údivu ta žena s notýskem.
„Co se vám na tom líbilo? Že žili ve dvougeneračním domku u lesa?“ podivil jsem se.
„Třeba i to,“ přikývla žena.
Na to se mi už nechtělo nic říkat, tak jsem si aspoň natáhl nohy, když proti mně už neseděla ta mladá žena.
Ženská s notýskem vystupovala ve Valmezu. Trochu jsem jí záviděl. Ona už byla doma, ale mě čekala dobře ještě hodina a půl nanejvýš nezáživné a dokonale umrtvující cesty.
