Naše armáda se chce zbavit zastaralé východní techniky. Otázka zní, jestli naše hrdinná armáda nové vrtulníky tak nezbytně potřebuje. Jestli bychom naše české korunky neměli cpát do jiných, potřebnějších záležitostí
Navštívil jsem generální štáb naši hrdinné armády, která utekla z Afghánistánu jako zpráskaný pes. Požádali mne, abych se vyjádřil k nákupu vrtulníků pro naši armádu, řekl jim, co si o tom myslím.
„Chceme koupit americké vrtulníky. Chinooky, víte. Všichni říkají, myslím experti a odborníci, že americké vrtulníky mají lepší motory a avioniku než ruské, nehledě na to, že Rusové by nám ani žádné nové vrtulníky neprodali, protože od nich nebereme jejich levný zemní plyn. Ty vrtulníky, co máme, ty už jsou staré.
Co myslíte, je to dobrý nápad, nakoupit americké vrtulníky?“ ptala se mě trochu bezradně ministryně obrany, která byla taky přítomná.
„Je to naprostá pitomost,“ odpověděl jsem a pokračoval, „naše armáda nové vrtulníky nepotřebuje. Na co jí, proboha, ty vrtulníky budou? Víte vy, vůbec, jak takový vrtulník vypadá a na co se používá?
Nevíte, že ne, to jsem si mohl myslet!
Celkem vzato, naše armáda vlastně nepotřebuje nic nového. A celkem vzato, vlastně ani nepotřebujeme ani armádu.
Takoví Turci, ti ať si zbrojí, ať si modernizují armádu, jsou přece regionální velmoc. Nebo Maďaři, ti ať si taky nakupují od Němců tanky a od nás breny.
Ale my, uznejte sami, jsme my snad nějaká regionální velmoc?
Ty, časy, kdy jsme potřebovali nějakou armádu, jsou dávno pryč!
Za první republiky jsem měli mohutnou armádu, za socialismu jsme měli mohutnou armádu, a k čemu nám to bylo?
K ničemu!
Hitlerovi jsme se nebránili a tábor míru a socialismu jsme taky nezachránili a to jsme měli tanků jako máku.
Ne, dnes nerozhoduje o vítězství ve válce armáda a zbraně!
V moderní válce rozhoduje o vítězství schopnost jednání!
My musíme jednat, ne bojovat!
A k tomu, abychom jednali, nepotřebujeme vrtulníky, k tomu, abychom jednali, potřebujeme stůl, docela obyčejný stůl, aby bylo za co usednout a pár dřevěných židlí, aby bylo na čem sedět.
Já říkám: ,Nevyhazujme peníze za vrtulníky, kupme místo toho raději stůl, třeba i kulatý a pár židlí, abychom mohli o míru jednat a zase jednat!'
A za ty peníze, co takto ušetříme, valorizujme důchody, aby důchodci nemuseli krást klobásy a masox.
Kdepak vrtulníky, důležitější jsou klobásy a masox pro důchodce!“
Po mých slovech si všichni úlevně oddechli.
Náčelník generálního štábu mi dojatě děkoval: „Moc vám děkuji. Mě už taky párkrát napadalo, že vlastně armádu na nic nepotřebujeme. Jen jsem se to bál vyslovit nahlas. Hned zítra vydám rozkaz, že se armáda rozpouští. Uff, to jsem rád, že to nakonec tak dobře dopadlo.
Víte, jezdit pořád po nějakých cvičeních, ono to člověka za čas přece jen omrzí, kdepak, vojenský život, to už není nic pro mě!“
Jen ministryně obrany byla trochu smutná.
„Víte, já už jsem se na ty vrtulníky trochu nastavila. Chtěla jsem udělat radost opozici, hlavně Baštovi, když postoupí do druhého kola prezidentské volby místo Pavla,“ smutnila ministryně obrany, že nákupem nových vrtulníků neudělá radost opozici.
„Když chcete koupit vrtulníky, tak kupte pár Jaků-24. Jsou to dobré stroje a hlavně vypadají jako Chinooky, to určitě udělá Baštovi radost,“ poradil jsem ministryni obrany, jak udělat Baštovi radost.
Jak-24 jsou skutečně špičkové vrtulníky, o tom žádná, pořád se mi o nich zdá, že mě v podvěsu vynášejí kamsi do nebes s klobásami a masoxem v kapse, a že těch klobás a masoxu v té kapse je...
