Jsem do značné míry rusofil. Proto o státem řízeném dopingu v Rusku ani v nejmenším nepochybuji, jako o něm nemůže pochybovat nikdo, kdo Rusko zná jen trochu (že ano, přátelé, ze Sputniku, Aeronetu, apod.)
Na kremelském nádvoří stojí Gosudar s rozepnutým sakem.
Jdu kolem, zastavuji se a ptám: „Kolik má naše Rusko zase zlatých medailí?“
Gosudar si rozepne i košili a ukáže si na hruď: „Podívejte se!“
Na Gosudarově hrudi skvějí se medaile. Dívám se, ale vidím, že medaile nejsou ani zlaté, ani stříbrné, ani bronzové. Jsou vysoustruženy či vyraženy z jakéhosi zašlého kovu. Navíc není na nich ani žádný reliéf či rytina. Jsou hladké jako zamrzlá kaluž v daleké Čitě.
„Není tu vůbec napsáno, za co jsou,“ řeknu Gosudarovi.
Gosudar se podívá na svou hruď a řekne: „Všechny jsou zlaté. Vybojoval je ruský lid ve svaté válce.“
„Tak to jo,“ řeknu a odcházím.
„Fašisti je nám chtějí všechny vzít. Jako jantarovou komnatu!“ volá za mnou gosudar, ale já už se neohlížím.
Vycházím ven z Kremlu a jdu pěšky. Dojdu tak k nějakému krámku. Koupím si tři sta gramů vodky a než dojdu domů, vodku vypiju. Opilý se rovnou svalím do postele, ani nezatopím v malých kamínkách.
Usnu.
Zdá se mi sen.
Na kremelském nádvoří stojí český prezident Havel s rozepnutým sakem.
Jdu kolem, zastavuji se a ptám: „Existuje na světě medaile, kterou my Rusové nemáme?“
Havel se rozepne i košili a ukáže si na hruď: „Podívejte se!“
Na Havlově hrudi skví se opravdu medaile. Je celá zlatá.
Sehnu se blíž a vidím, že je ní napsáno: „Medajle!“
„U všech čertů, to je zlatá medaile z Nagana 1998!“ zvolám a v tom se probudím, protože mnou kdosi třese.
„Vstávejte, vstávejte! Fašisti nám chtějí vzít medaile ze Soči. Celá země je už na nohou!“ třese mnou Michajl Sakerdonovič, podnájemník z vedlejšího pokoje.
„Co to říkáte?“ nemohu se probrat.
„Fašisti nám chtějí vzít medaile ze Soči. Celá země je už na nohou! Taková svatokrádež!“ opakuje Michajl Sakerdonovič a dodává, „počkejte, odtáhnu vás k televizi.
Skutečně mne vytahuje a táhne mne do kuchyně, kde je televize.
Je mi špatně, mám kocovinu, hlava mi třeští, v kuchyni je dusno, jsou tam všichni nájemníci, navíc z televize, z prvního státního kanálu, zpívají Alexandrovci: „???????, ?????? ????????,
??????? ?? ???????? ???
? ?????????? ????? ??????,
? ????????? ?????.
????? ?????? ???????????
????????, ??? ?????!
???? ????? ????????,
????????? ?????!
????? ????? ?????????
???? ????????? ????,
???????????, ??????????,
????????? ?????!“
Všichni vstávají a připojují se ke zpěvákům, nejvíce je slyšet baryton Michajla Sakerdonoviče.
Hlava mi třeští už nesnesitelně. Musím si kleknout na zem plnou vajglů. Vidím, že pod stolem leží Vaňka, veterán z Afghánistánu. Je úplně na mol.
Po tváři mu leze velká zelená housenka (kde se tady vzala?).
Alexandrovci dozpívají, tři sekundy je ticho, v němž je slyšet odhodlané oddechování všech přítomných, a pak zase spustí Svatou válku, všichni se zase přidají a zase nejvíce vyniká baryton Michajla Sakerdonoviče: „Vstávej země obrovská, vstávej k smrtícímu boji s fašistickou silou temnou, s hordou prokletou!
Ať hněv šlechetný vzedme se jako vlna, začala se válka národa, válka svatá!“
Sáhnu po housence, která leze po obličeji Vaňky. Okamžitě se svine a ztuhne.
Nahnu svoji hlavu k Vaňkovu uchu a potichu, zatímco ostatní dál pějí, do něj šeptám: „Ve jménu Otce, i Syna, i Ducha svatého,...., jakož i my odpouštíme dopingovým hříšníků, ...., zbav nás pokušení a vezmi nám všechny naše medaile, amen!“
