Když vidím v televizi Policii Modrava, tak se mi vybaví zemědělství, zdravý vzduch a romantické západy Slunce, zkrátka a dobře vybaví se mi venkov
Na žití postaru není nic špatného. A tak tady u nás, na venkově žijeme hezky po staru.
Tak například každý vesničan má kolo, na kterém jezdí všude, do obchodu, i do kostela, ba i na ten hřbitov, u toho našeho je dlouhý stojan na kola, abychom kola nemuseli opírat o hřbitovní zeď.
Tuhle jsem zažil takovou komickou událost, moc jsme se tomu nasmáli.
Diskutovali jsme o literatuře na návsi pod obecní lípou, které se nikdy nevzdáme, když u nás zastavil opancéřovaný elektromobil, ze kterého vylezl nějaký chlápek, který na všechno hleděl jako blázen.
„Koukám jako blázen, vždyť vy tady nemáte žádný auta, jak to sakra děláte?“ čuměl na nás s otevřenou hubou.
Přerušili jsme naši debatu a já mu povídám: „Heleďte, to je docela jednoduchý. Nepotřebujeme auta, protože žijeme hezky postaru. Slyšíte to ticho, vnímáte ten klid?
Stejnej klid a stejný ticho tady bylo už před tisíci lety.
Žijeme tady už dobře tisíce let, a když jsme před tisíci lety nepotřebovali a neměli auta, tak proč bychom je měli a potřebovali teď?
Vzdálenost od měst na nás, venkovské obyvatelstvo, působí blahodárně, nepodléháme žádným moderním blbostem, neoblaflo nás zelené šílenství, dál spalujeme plasty v kamnech, a nepotřebujeme žádné genderové vymoženosti, abychom věděli, že příroda vymyslela jen dvě pohlaví, chlapy a služky.
A tato vzdálenost od měst, která na nás působí tak blahodárně, existuje, protože nemáme auta. Kdybychom měli auta, tak jsme v městech pečení vaření. Ale protože auta nemáme, jelikož žijeme postaru, tak je vzdálenost od nás do města nepřekonatelná.
Já nebyl ve městě ani nepamatuji a jsem za to rád, protože to pomáhá udržovat tu naši vesnickou pospolitost, která pomáhá lidstvu přežít.
Řeknu vám to takhle, milej pane, nebejt nás, tý naší vesnický pospolitosti, tak už lidstvo dávno neexistuje.“
Bylo evidentní, že ten chlápek, co musí ten svůj opanceřovaný elekromobil každých tři sta kilometrů dobíjet, aby se vůbec někam dostal, je jak opařený. Pořád se rozhlížel kolem sebe, hleděl nevěřícně na opravenou starou kapli, na naši novou hasičárnu, na na naše mladé nohejbalistky, které na návsi trénovaly na sobotní zápas, na pamětníky, kteří byli vidět v oknech hospody a kteří už měli v sobě dobře deset piv, takže byli s to okomentovat černobílé fotografie.
„Ne, nevěřím! To není možné, abyste tady žili takto postaru, aby to ticho bylo stejné jako před tisíci lety!“ vykřikl na konec.
„Je to možné. Máme totiž skvělou paní senátorku. Dělá všechno proto, aby nás uchránila před vším moderním, invazním a zničujícím. Tak totiž vypadá normální svět, který stojí za opečovávání,“ řekl jsem s úsměvem.
„Tady chci žít. Pryč s tady tím krámem!“ vykřikl ten chlapík a než bys řekl švec, podpálil svůj elektromobil a už zůstal u nás.
Postupně si spravuje domek, který byl prázdný, protože se jeho majitel oběsil, byl to starý mládenec, nikdy se neoženil, nikdy neměl nic se žádnou ženskou, tak mu z toho jednoduše hráblo a my se teď všichni smějeme, jak Pepa, tak se náš nový spoluobčan, mohl ještě letos na jaře jezdit v opancéřovaném elektromobilu.
Paní senátorka opravdu dělá všechno proto, aby nás uchránila před vším invazním a zničujícím, takže u nás, díky bohu, nemáme ani elektřinu, protože kdybychom měli elektřinu, tak bychom nežili postaru, protože když chcete žít postaru, musíte chodit spát s se slepicemi a nesmíte čučet na televizi, která by vás jen zkazila.
A taky nemáme u nás ani tyhlety sociální sítě, jak furt kvůli nim teď lidé musejí čučet do mobilu. U nás nemusíme čučet do mobilu, protože můžeme chodit na besedu. Já chodím nejraději na besedu k paní senátorce. Jako například teď.
„Pozdrav pánbů,“ zdravím hospodáře, který je v děravém svetru, protože jej nechce vyhodit ani za nic.
„Dejž to pánbů,“ odpoví mi hospodář a s úsměvem dodává, „na besedu, sousede?“
„Na besedu, sousede,“ přikývnu a vcházím do stavení, „paní senátorka není doma?“
„Zase jela do Prahy, do Senátu. Bránit ten náš normální život tady,“ odpoví hospodář a staví přede mne mísu buchet, „jezte, sousede, co hrdlo, ráčí, pekl jsem je dnes v noci. Aby žena měla na cestu do Prahy.“
„Já bych do Prahy nejel ani za nic,“ řeknu a beru si buchtu, „vždyť jen považte, že tam jezdí tramvaje! Do tý tramvaje by mě nedostal ani párem volů! Paní senátorka je opravdu statečná žena, že jezdí do Prahy.“
„No, jo někdo ten náš normální život musí v Praze v tom Senátu bránit. Ještě, aby k nám tak zavedli elektriku, to by byl konec toho našeho žití postaru,“ řekne hospodář a dodá, „letos byly brambory špatný, tuze špatný.“
„No, vono se říká, že sucho bramborům moc nesvědčí, no a letos bylo docela sucho. Jestli to nebude tím,“ řeknu.
„Je to docela možný. Řepa byla taky špatná,“ zamračí se hospodář.
„No, hlavně, že je tady u nás mír, a otop, otop nám poskytne zdarma blízký les,“ prohodím, vezmu si další buchtu, kousnu do ní a řeknu, „prej jste nachytal paní senátorku s obecním rasem na vlastním seně.“
„To se ví, že jsem ji nachytal na vlastním seně s obecním rasem. Vždyť to přece k normálnímu životu tady u nás na vesnici patří už tisíce let,“ usměje se pyšně hospodář.
„No zmaloval jste ji za to pěkně. Paní senátorka říkala ženským u obecní studny, že ji kopla kráva při dojení rovnou do obličeje,“ usměji se taky.
„To se ví, že jsem ji zmaloval. Vždyť to k tomu taky patří, na tom není nic špatného. Zahnula mi s obecním rasem, tak jsem ji zmlátil jak to hovado, stejně, jako by za to dostala před tisící lety,“ souhlasí hospodář a pak se uhodí do čela, „ještě, že jste mi připomenul to dojení!
Normálně dojívala žena, ale já si pořád ještě nezvyk, že teď jezdí z toho našeho venkova do Senátu. Musím jít podojit. Ale já jsem špatný dojič, tuze špatný. Ořu dobře, to zase jo. I seju dobře, to taky jo. A žnout, taky nežnu špatně. Ale to dojení! To dojení mi moc nejde. Prostě nemám ten cit v rukách.“
„Z toho si nic nedělejte. Můžete si pořídit nějakou děvečku na dojení, u nás přece není nikdo nebinární, ani transgender, když paní senátorka teď bude věčně pryč. Děvečka vám nadojí a budete mít klid, mezi našimi mladými nohejbalistkami se jistě nějaká šikovná děvečka najde,“ uklidním hospodáře.
„Ano, asi budu muset pořídit děvečku, když nás žena bude teď věčně v tom Senátu chránit před vším invazním, moderním a zničující. Na tom, že hospodář chodí za děvečkou do její komůrky, není nic špatného, je to součást tradičního rodinného života,“ přikývne hospodář a zvedne se od stolu, „no nic, musím jít dojit. Stavte se zase někdy. Třeba bude žena doma“
Slíbím, že se určitě stavím. Hospodář zmizí v maštali, odkud se ozývá bučení krav a já jdu domů, abych zatopil v krbu, tyhlety podzimní večery jsou u nás na venkově už docela chladné. Kdesi na dolním konci naší malebné vsi se rozštěká zuřivě čivava, to jistě zase komusi vlezla liška do kurníku.
Raději na noc natáhnu železa, co kdyby to byl vlk?
