Oběť Jana Palacha v zrcadle normalizačního dneška

Jan Palach požadoval ve svém dopise zrušení cenzury a zákaz vysílání České televize. A dnes jsou cenzura a Česká televize opět nástroji nové totality, která chce protlačit korespondenční volbu, aby okleštila naši svobodu!

            Vraceli jsme se v nekonečných lidských proudech z Palachova pohřbu. Už svítalo, protože se pohřeb kvůli osmnáctihodinovému nepřetržitému smutečnímu proslovu Tomia Okamury o něco protáhl. Původně měl už končit předevčírem, ale před Okamurou ještě neméně skvěle řečnil Babiš.

Proslov Kateřiny Konečné na závěr pohřbu byl naštěstí krátký, ale v pouhých dvou slovech všechno geniálně vystihující.

„Fialo, stačilo!“ řekla Kateřina Konečná nad Palachovou rakví a víc už třeba říkat nebylo.

„Některé probdělé noci jsou jen prohýřené a nic víc. A některé probdělé noci se navždy člověku zapíší do jeho paměti. Dvě noci po sobě jsme bděli na pohřbu Jana Palacha a je lepší, když národ dvě noci bdí, než když upadne do letargie,“ vykládal jsem neznámé ženě, která kráčela po mém boku, rovněž se vracejíc domů z Palachova pohřbu, „ano, je to tak, jak to Palach popsal ve svém dopisu.

            Pouhé dva roky Fialovy vlády stačily, aby se náš národ ocitl na okraji naprosté beznaděje. Proto je dobře, že se Palach rozhodl vyjádřit za nás všechny protest národa právě takto. Vlastně mu docela závidím, že měl tu čest si ve všelidovém losování, které na sociálních sítích uspořádaly demokratické síly, vylosovat jednotku.

            Taky jsem doufal, že to budu já, kdo získá právo napsat první dopisy a nastoupit coby první pochodeň.

            Ale neměl jsem holt to štěstí, jako Palach.

            Ale myslím, že bych dopis napsal zrovna tak dobře, jak on, že bych v něm zrovna tak pregnantně vyjádřil naše požadavky, kterými jsou okamžité zrušení cenzury a zákaz vysílání České televize.

            Samozřejmě, je ještě šance, že naše požadavky nebudou splněny do pěti dnů, a že lid nevystoupí s dostatečnou podporou, to znamená s generální stávkou, a já se stanu pochodní č. 2, protože náš boj proti Fialovi je zároveň i bojem proti globalistickým elitám, proti těm, kteří jim tady u nás slouží.“

            Ale žena, která kráčela po mém boku, byla zabrána do svých vlastních myšlenek.

            Ale byly to skutečně její vlastní myšlenky?

            To, na co tato žena myslela, na to teď myslel celý národ a tato žena tak nebyla ničím jiným než svědomím nás všech!

            „Podobné činy se moc vždycky bude snažit bagatelizovat. I teď dělá z Palacha stejného dezoláta, jako z Dostojevského, nebo Karla Havlíčka Borovského,“ pronášela žena zamyšleně, žmoulajíc v pravé ruce konec své šály, „ano, můžeme říkat nahlas, co si myslíme, můžeme například psát články do MF Dnes. Ale jen zatím, protože všude jsou už udavači.

            Nevyhazují nás z práce. Ale jen zatím, protože všude jsou už udavači.

            Ještě pořád nejsme disidenty jen proto, že jsme slušnými lidmi, kterým je Zlo prostě odporné a tak se s ním nikdy neztotožní. Ale jen zatím, protože všude jsou už udavači!

            A jak dlouho bude trvat to zatím, které nás má otupit, vnutit nám pocit, že jsme svobodní?

            Kdo ví, možná jen na to čekali, až se Palach upálí, aby nás začali vyhazovat z práce, aby z nás udělali disidenty, aby nás umlčeli.

            Ano, možná právě oni potřebovali Palacha víc než my disidenti!

Proto ho vyrobili, aby nás dostali, kam potřebují!

Myslíte, že zruší cenzuru a zakážou Českou televizi jen proto, že se Palach upálil?

Vždyť to je to, o co jim jde, abychom se my všichni disidenti sami upálili!“

To, co řekla ta žena, znělo poněkud znepokojivě.

Pokud se my, všichni slušní lidé upálíme na protest proti Fialovému zlu, nebude to nakonec vítězstvím tohoto Fialového zla?

„Co když má ta žena pravdu? Co když jsem jim, skočili na špek, chytli se do pasti, kterou na nás s Palachem narafičili?“ zhrozil jsem se, protože to by vrhalo na Palachovu oběť úplně jiné světlo!

Podíval jsem se na tu ženu pozorněji a s úlevou si oddechl, protože ta ženská byla evidentně učitelka a všichni přece ví, že učitelky vždy přehánějí…

Krátce na to se už docela rozednilo a mně se podařilo chytit ve vlaku, kterým jsem jel domů, poslední volné místo, takže jsem nemusel celou cestu stát, jako mnozí jiní.