Člověk si rád občas zabučí. Já sice většinou bučím ve Státní opeře, ale kdyby na to přišlo, klidně bych si zabučel i na tenisu
Dnes byl pěkný letní den.
Vyšel jsem si proto na malou procházku. V parku, u automatu na limonádu, jsem potkal Fedotova.
„Fedotove, seš to ty?“ plácl jsem ho přátelsky dozad.
„Jsem to já, Antone Pavloviči,“ přiznal se Fedotov, že je Fedotov.
„Páni, v tom námořnickém mundúru vypadáš náramně. Vsadím se o svůj denní příděl chleba, že z tebe bude jednou admirál,“ pochválil jsem Fedotovovi jeho mundúr a dodal, „zvu tě na limonádu. Tady v tom automatu mají nádherně perlivou.“
Koupil jsem Fedotovovi, který měl zrovna vycházku, limonádu a posadil se s ním na lavičku.
„Hokej už hrát nebudu. Teď chci být námořníkem,“ svěřil se mi Fedotov, že už nechce hrát hokej, protože bude námořníkem.
„To ti schvaluji. Admirál Kuzněcov je nádherná loď. Často se mi o něm zdává. Jeho paluba je plná letadel,“ schvaloval jsem Fedotovovi jeho životní plán, sám se přiznávaje, „já bych dal nevím co za to, abych sloužil na Admirálu Kuzněcovovi. Klidně i stříbrnou olympijskou medaili bych za to dal, ale žádnou nemám, nejsme přece Martina Sáblíková.
Ty sice taky nemáš žádnou stříbrnou olympijskou medaili, ale můžeš mluvit o náramném štěstí, že ses dostal k námořníkům.“
Ale Fedotov mi na to nic neřekl, protože se na obzoru objevil pan učitel.
„Bůůů,“ pozdravil nás pan učitel a vzápětí na to se nám omluvil, „promiňte mi, ale díval jsem se včera na tenis. V televizi. Trochu jsem si u toho zabučela teď se toho nemůžu zbavit.“
Pan učitel stál u naší lavičky a nepřestával bučet. Všiml jsem si, že Fedotov okamžitě schoval svoje ruce za záda. Je to hodný hoch, ale tohle mě vážně dopálilo.
Tohle má být úcta k moudrým lidem?
„To ani nepodáš panu učiteli ruku, Fedotove?
Fajn, stříbrnou olympijskou medaili jsi odmítl, tvoje věc. Ale nepodat ruku tuhle Fjodoru Kuzmiči, jak se pan učitel jmenuje, to je, nezlob se na mne, učiněné svinstvo!“ napomenul jsem Fedotova, který zarytě mlčel.
„Bůůů,“ zabučel pan učitel a hned na to, ta dobrá duše, začal omlouvat Fedotova, „ano, lidé by si měli podávat ruce, ale já se na tuhle Fedotova vůbec nezlobím. Vždyť já bych v květnu 1945 taky nepodal ruku žádnému sudetskému Němci. Bůůů, bůůůů!“
Musel jsem uznat, že pan učitel má pravdu.
„To je, fakt, to byste opravdu ruku nepodal,“ přikývl jsem a dodal, „Hitler taky nepodal ruku Owensovi na olympiádě. A nejenže mu nepodal ruku, ale ani před ním nepoklekl. Tady je máte, fašisty a nacisty!“
Po těchto slovech se Fedotov zvedl, že mu končí vycházka. Chvatně dopil limonádu, a podal mi ruku na rozloučenou.
„Sbohem, už musím jít,“ řekl.
Ale já mu ruku nepodal.
„Jak k ty panu učiteli, tak já k tobě, Fedotove. Nezlob se na mě, ale aspoň vidíš, jaké to je,“ řekl jsem mu.
Fedotov stáhl svoji ruku zpět a začal se vzdalovat.
„Bůůů, bůůů!“ zabučel pan učitel a celý nešťastný zvolal, „zatracený tenis, já se toho bučení snad nezbavím.“
Zamyslel jsem se a pak řekl: „Na bučení je dobrá Buča. Říká se to. Zajeďte tam a snad vás to přejde.“
„Zajedu tam. Děkuji za radu! Bůůů, bůůů,“ třásl mi vděčně pan učitel rukou, nemůžu si pomoct, ale úplně stejnou ruku má i Jarek Nohavica, to se hned pozná dobrý člověk!
