Novodobí svazáci ječí, nejraději by koncerty Jarka Nohavici zakázali, to je tak, když hňup na rohu ulice o morálce káže...
Vzpomínáte si na starého Karamazova?
Když o něm čtu, mám pocit, jako bych si četl sám o sobě.
Mám totiž náramnou slabost pro ženy jižanského vzhledu, které chodí v květovaných šatech.
Zdá se vám to směšné?
Nebo dokonce odporné?
Budiž, ale já si nestěžuji, protože tyto ženy, ženy jižanského vzhledu a v květovaných šatech, mají v sobě něco, co u jiných žen na tuty nenajdete.
Zrovna nedávno jsem na jednu takovou narazil, byl to takříkajíc ukázkový případ. Okouzlila mě svým dokonale jižanským vzhledem a nepopsatelně pestrými šaty natolik, že jsem se vysral na několikadenní pracné dvoření a šel rovnou na věc, použiv osvědčenou a praxí prověřenou fintu.
„Mohu vás, slečno, nebo snad mladá paní, pozvat na koncert Jarka Nohavici?“ oslovil jsem ji rovnou, bez zbytečných kudrinek typu, „to je ale dnes kurevský hic, do prdele práce, chtělo by to nějakou pořádnou zmrzlinu, nevíte, slečno, nebo mladá paní, kde tady prodávají zmrzlinu? Jestli si nelíznu, taky zdechnu.“
Fungovalo to, protože vstupenky na koncert Jarka Nohavici fungují u žen jižanského vzhledu a v květovaných šatech vždy.
„Vy máte vstupenky na koncert Jarka Nohavici?“ vyhrkla a rozhodila své ruce, „já je sháněla, ale marně. Všechny koncerty byly v mžiku vyprodané!“
„Ano, koncerty Jarka Nohavici jsou sázka na jistotu, nelze na nich prodělat,“ přikývl jsem a pokračoval, „podařilo se mi sehnat poslední dvě vstupenky na koncert Jarka Nohavici v Litomyšli. Za mnou stála ještě dlouhá, nekonečná lidská fronta, ale já jsem poslední člověk na celém světě, kterému se ještě dostane té cti slyšet našeho největšího básníka naživo.
A vy, slečno, nebo mladá paní, můžete být u toho.
Koukejte, tady jsou ty lupeny.“
Vytáhl jsem vstupenky na koncert Jarka Nohavici a zamával jimi té ženě před jejím nádherným obličejem. Nebyl jsem sice Jarek Nohavica, ale měl jsem vstupenky na koncert Jarka Nohavici, což bylo v tuto chvíli, nahlíženo z čistě praktického hlediska, takřka totéž, takže ruka byla v rukávě, aniž bych se musel nějak namáhat.
Koncert Jarka Nohavici v Litomyšli nemá smysl příliš popisovat. Byl jako všechny koncerty Jarka Nohavici. Prostě fantastický. Na Zámeckém návrší byla vyprodána všechna místa k sezení, včetně těch dodatečně přidávaných. Zpíval jsem všechno. I Pánové nahoře, i Když mě brali za vojáka, i Kryla jsem zpíval. Pravda, příšerně falešně. Ale jednak se to ztratilo, a jednak jsem sledoval svůj cíl, a tak jsem zpíval, falešně, ale nepochybně procítěně, jako dívka jižanského vzhledu, ke které jsem se přitisknul, abych se jako nejodpornější parazit přiživil na triumfu Jarka Nohavici.
Ale to mi samozřejmě nevadilo, totiž to, že jsem jen parazit, že sklízím sladké ovoce, které vypěstoval někdo jiný.
Ač se zdálo, že koncert Jarka Nohavici nás vrhnul do svobodné věčnosti, přece se jen, po několika mohutně aplaudovaných přídavcích skončil. Evidentně dojatý největší básník po mnoha pokorných úklonách odešel z pódia a já mohl vyrazit do akce.
„Věřím v Boha a v Jarka Nohavicu,“ řekla dojatě žena jižanského vzhledu a v květovaných šatech, když se dav, ještě se chvějících diváků, poněkud se rozptýlil, a my se procházeli Litomyšlí už relativně sami.
„Ano, tak je to správné. Člověk má v něco věřit. V Boha a v Jarka Nohavicu,“ řekl jsem a pustil se do tirády, kterou znám nazpaměť a mohl bych ji odříkat, i kdybyste mě vzbudili v deset hodin ráno, „protože, když věříme v Boha a v Jarka Nohavicu, nemůžeme se nikdy splést.
Protože co může být lepšího, než když člověk vychází ze zpovědnice s úsměvem na rtech, protože se mu dostalo právě rozhřešení?
Hřešil, ale svých hříchů litoval, a proto žádných hříchů nemá!
A koncerty Jarka Nohavici, to je zrovna takové rozhřešení!
Člověk si koupí odpustek, to znamená vstupenku na koncert Jarka Nohavici, a je mu odpuštěno, z koncertu odchází jako člověk nanejvýš dobrý a čistý, bez jakékoliv poskvrny!
Takovou moc mají písně Jarka Nohavici, že zasévají do lidské duše dobro!
Ale nezapomínejme, že není rozhřešení bez pokání!
Jsou tedy koncerty Jarka Nohavici i jedním velkým pokáním!
Zpíváte Kometu a přitom se kajete, to znamená, neodvratně dospíváte k poznání, že jste dobrý člověk.
A co teprve, když Jarek Nohavica zpívá Karla Kryla!
Nikdo nedokáže zazpívat uhrančivěji Karla Kryla jako Jarek Nohavica.
,Na rohu ulice vrah o morálce káže!’ zpíváte a dobře víte, kdo je ten vrah, respektive dobře víte, že ten vrah nejste vy, ale že ten vrah je každý, kdo si myslí něco jiného než vy, to znamená, že ten vrah je ten, kdo nechodí na koncerty Jarka Nohavici.
Ale víte, čemu věřím zase já?
Věřím, že i kdyby na koncert Jarka Nohavici přišel ten sebeničemnější člověk, tak písně Jarka Nohavici z něj udělají toho nejnevinnějšího člověka na světa. Sladké tóny jej rozechvějí a poezie obrátí onomu ničemovi střeva tak, že onen člověk se stane tak dobrým, jak jen dobrým může být každý člověk, který odchází z koncertu Jarka Nohavici, jako z něj teď odcházíme my teď.
Ale víte, v čem je problém?
Problém je v tom, že takový ničema nikdy nepůjde na koncert Jarka Nohavici, protože Zlo, a já zlo poznám, věřte mi, slečno, nebo mladá paní, je vždy odpuzováno dobrem.
A proto koncerty Jarka Nohavici odpuzují zlé lidi, takové, kterým je líto vysolit šest stovek za vstup, aby se stali dobrými lidmi, ale co je to dnes šest stovek?
Šest stovek, to je dnes nic!
V pohádkách a legendách, psal ostatně i o tom Gogol, slouží jako ochrana před zlými silami kruh, který se namaluje křídou na zem. A já vám teď řeknu něco, co má všeobecnou a nadčasovou platnost.
Koncerty Jarka Nohavici jsou právě takovým křídovým kruhem, který nás chrání před zlem a jeho silami!
Je to docela jednoduché. Co je uvnitř toho kruhu, který je vymezen areálem, kde se koncert koná, respektive vzdáleností, do které je ještě slyšet zpěvákům hlas z reproduktoru, to je nefalšované Dobro, a co je vně tohoto kruhu, to je nefalšované zlo.
Tak je to, mladá paní! Tak a nijak jinak!“
Mohl jsem takto deklamovat ještě dobře deset minut, ale žena v květovaných šatech mě přerušila.
„Vidíte?“ zatahala mě za ruku a v jejím hlase se ozval strach, „to je ale divná bouřka. A to hřmení! Je vážně tak zlověstné!“
Na východním obzoru se skutečně blýskalo a bylo slyšet hřmění.
„Nemusíte mít strach,“ uklidnil jsem ženu a pevně ji objal kolem jejího příjemně širokého pasu, „to není bouřka. To se jen blíží fronta.“
„Blíží se fronta?“ řekla polekaně žena v květovaných šatech.
„Ano, fronta,“ přikývl jsem a přitiskl se k ní, jak to nejtěsněji šlo, „nejpozději zítra odpoledne ji tady máme. Z toho, co tady vidíte, nezůstane kámen na kameni. Celá Litomyšl i s tou svojí slavnou profláklou architekturou a geniem loci bude na cimprcampr.
Ale jak říkám, nemusíte ničeho bát.
Jednak ta válka není naše, takže se nás nijak netýká, a jednak ti, co to tady rozmlátí na cimprcampr, nás přišli osvobodit, četla jste přece Dostojevského a máte ráda Puškina, takže až sem přijdou, bude konečně mír a vrah přestane kázat o morálce.“
Ale moje slova ženu neuklidnila, což byl ovšem můj plán.
„Ale co když použijí jaderné zbraně?“ vyjekla žena.
„Ani toho se nemusíme bát. I kdyby je snad použili, tak můžeme být v klidu, protože ještě nejsou vánoce. A pak, vím o jednom protiatomovém krytu. Je nedaleko odtud. Mám vás tam zavést?“ řekl jsem tím nejsladším hlasem.
„Ano, odveďte mě tam! Prosím!“ řekla žena jižanského vzhledu v pestrých šatech tak prosebně, že jsem její prosbu nemohl odmítnout…
No, trochu jsem přeháněl, ten kryt nebyl zase až tak protiatomový, ale svému účelu, který, jak známo, světí účely, posloužil víc než dobře…
