Opravdu si nevzpomínám, že bych je někdy měl rád, a pokud jsem byl dnes na Národní třídě, tak jen čirou náhodou
Šli jsme po Národní třídě a lidé na nás pískali, ačkoliv jsme neměli v ruce žádné květiny a na Národní třídě ocitli jsme se zcela náhodou, mohu za sebe i za něho odpřisáhnout, že jsme nebyli nikým zmanipulováni.
„Nevím proč, ale lidé si mne pletou s mladým Klausem, a přitom jsem nikdy nelhal,“ řekl můj společník.
„Mne si zase lidé pletou s Babišem, taky nevím proč, nikdy jsem nic neukradl, natož vlastnil,“ řekl jsem zase já.
Ale lidé svůj omyl nerozpoznali a dále na nás pískali, dokud jsme z Národní třídy neodbočili do boční uličky a nezmizeli jim ze zorného pole.
„Sejde z očí, sejde z mysli,“ komentoval to společník, ukazuje přitom si metr před sebe, „přesně před třiceti lety jsem zde dostal pendrekem do hlavy.
Je to zvláštní, ale i tehdy ocitl jsem se zde, stejně jako dnes, jen čirou náhodou.“
Ukázal jsem na místo asi o dva metry dál a řekl: „A já zase dostal přesně před třiceti lety pendrekem do hlavy tady. A taky jsem zde byl zcela náhodou!“
Popošli jsme na místo, na které jsem ukázal, a můj společník zamyšleně pravil: „Z toho jasně vyplývá, že nejsme ani trochu svobodní.“
„Ano, třicet let jsme žili v nesvobodě a dalších třicet let nesvobody nás ještě čeká, zase tady budeme za třicet let stát, jako tady stojíme dnes, a jak nás tady přetáhli pendrekem před třiceti lety.“
„Jen kdyby ti lidé na nás nepískali, to si opravdu pak připadám jako mladý Klaus, brr!“ řekl můj společník a po těch slovech se naše cesty rozdělily.
On se rozběhl a běžel jako šílený uličkou dál, stejně jako před třiceti lety a já zase vběhl do nejbližšího domovního vchodu, abych se v něm ukryl stejně jako před třiceti lety, a i dnes, stejně jako tehdy, byl ten vchod plný lidí, kteří se k sobě tlačili dlouho do noci, bojíce se, stejně jako já, vyjít ven, do uličky plné rozběsněných policajtů.
