Kolonizátor z USA zakázal v Polsku, kde je u moci PiS, Seznamu točit americký vojenský konvoj. Já měl větší štěstí a natočil si konvoj hezky u nás doma, na rozdíl třeba od pana Vyorala
Zalovil jsem v kolektivní paměti a vytáhl pořádně macatou vzpomínku, tučnou a krevnatou jako slovo boží.
V jejím rámci se mi jasně a zřetelně, jako bych požil houbičky, vybavuje, že mi tehdy bylo přesně o den méně než teď, kdy se chystám tuto vzpomínku obětovat pro naše lepší zítřky.
Stál jsem u cesty, schovaný za stromem a natáčel si tajně na osmimilimetrovou kameru, kterou jsem krátce předtím našel pod svým slaměným kloboukem i s dostatečnou zásobou filmové suroviny, kolonu vojenských vozidel, jež právě projížděla po silnici.
Točím, točím a najednou si uvědomím, že nejsem za stromem schovaný sám. Že je zde ještě někdo a ten někdo taky točí tutéž kolonu vozidel jako já.
Využiju toho a zeptám se na to, co zaměstnává moji mysl, co v ní vyvolává nejrůznější podezření.
„Všiml jste si?“ oslovím toho druhého kameramana, nepřestávaje točit, „že ta kolona vůbec nevíří žádný prach?
Ať dělám, co dělám, nemohu zaznamenat na film žádný zvířený prach.“
„No, jo to jsou celí oni,“ odpoví mi neznámý kolega filmař, rovněž nepřestávaje točit.
„Kdo oni?“ zeptám se.
„No přece kolonizátoři. Ti prach nikdy nevíří,“ dostane se mi ohromující odpovědi.
Zalapám po dechu a řeknu: „Chcete říct, že zaznamenávám na osmimilimetrový film průjezd kolony kolonizátorů?“
„Snad si nemyslíte, že to jsou Rusáci, hehe! Ti by vás přece ještě svezli, hehe!“ zachichtne se ten druhý člověk, ale pak najednou zvážní, „víte, ale co je divné a zvláštní?
Že ta jejich vozidla mají většinou čtyři kola.
To mi nejde na rozum!
Kde vzali tolik kol, aby každé vozidlo mělo čtyři kola!“
Opravdu vozidla mají čtyři kola.
Vůbec to nechápu, a tak to aspoň usilovně točím.
Když kolona přejede, řeknu: „Tak a teď to už jenom zdigitalizuji a hodím na youtube. Ať lidi sami vidí, že vozidla kolonizátorů mají čtyři kola.
Dáte to taky na youtube?“
„Jo, to se ví,“ přikývne ten druhý člověk, ale pak najednou vykřikne, „sakra, tak kamera je falešná!
Někdo mi podstrčil falešnou kameru!
Vždyť to není vůbec kamera, ale RPG-7!
Podívejte!“
Dívám se a vidím, že to opravdu není kamera, ale RPG-7.
„Někdo si z vás udělal dobrý den,“ řeknu.
„Jo, vypadá to tak.
Do prdele práce!“ odhodí vztekle RPG-7, vytáhne mobil a kamsi volá, aby si pro něj přiletěli.
Za dvě minuty se objeví helikoptéra, do které ten chlapík naskočí a odletí.
Já jdu domů, abych zpracoval cenný filmový záznam, který jsem pořídil schovaný za stromem. Ale když přijdu domů, tak zjistím, že si ze mne taky někdo vystřelil. Moje osmimilimetrová kamera je rovněž falešná, ve skutečnosti to není kamera, ale rybářský prut. Klička, kterou jsem domněle kameru natahoval, je od navijáku.
„Co teď?“ ptám se sám sebe a hned je mi jasné, že jsem si ukousl příliš velké sousto.
Jdu proto k sousedům, jestli bychom si nemohli vzájemně vyměnit byty, protože cítím, že po tom všem potřebuji nutně změnit vzduch.
Sousedi souhlasí.
Když máme byty vyměněné, zeptají se mne: „Prý jste byl schovaný za stromem a točil průjezd vojenské kolony kolonizátorů.“
„Ano, byl. Jenže jsem držel v ruce rybářský prut a ne osmimilimetrovou kameru,“ odpovím po pravdě.
No, a od té chvíle se mnou sousedé nebaví, ačkoliv můj původní byt, ve kterém teď bydlí, je tři plus jedna, kdežto jejich původní byt, ve kterém teď bydlím já, je dvě plus jedna.
Tak a teď tu vzpomínku obětuji na oltář vlasti.
Strčím vám ji hezky bez vašeho souhlasu do hlavy, kde vám nadělá pořádnou paseku, a běda tomu, kdo vezme v diskuzi mé jméno nadarmo!
