Nepanikařte, zásoby jídla nejsou nutné. No tak určitě

Říká-li Babiš, že zásoby nejsou nutné, je to jasný pokyn k nakoupení zásob aspoň na rok. Nebo snad věříte politikům?

            Měly by přijít každým okamžikem.

Zásoby.

Celkem půl tuny. Objednal jsem si je na dámejídlo, ať se s tím nemusím tahat sám, přivezou mi je hezky až k baráku.

A už jsou tady!

Řidič vystupuje z auta, jde do zadu, otevírá dveře, nahazuje si na záda pytel větší než on, a zcela se pod ním prohýbaje, otevírá si branku, jde přes rozblácený dvůr až ke dveřím, ve kterých stojím já.

„Složte mi to za barák, tamhle do sýpky,“ ukazuji na sýpku, která je asi dvacet metrů za barákem.

Řidič si beze slova popohodí pytel na zádech a, jda vedle mne, nese pytel do sýpky.

„Máte toho teď asi hodně, co?“ ptám se.

„Jo, vy už jste dnes pátej, komu vezu půl tuny zásob,“ odpovídá řidič.

„Sichr je sichr. To víte, do nejbližšího supermarketu to máme odtud deset kilometrů a než bychom tam dojeli, už by moh bejt dávno vyrabovanej,“ odpovím.

Ale to už jsme u sýpky. Řidič chce shodit pytel na zem, ale já mu řeknu, ať ho vynese do patra.

„To patro tam dřív nebylo.

To jsem udělal až já, viděl jsem to na facebooku, jedni si koupili taky statek jako my a využili prostor sýpky tak, že ji rozdělili na dvě patra, a v tom horním udělali stylový pokoj pro hosty. Vidíte, jak se mi to teď náramně hodí, protože myši mají do patra přece jen vo něco ztíženější přístup,“ vysvětluji řidiči z dámejídlo, když vedle něj stoupám do patra.

„To je rozumný,“ přikyvuje ztěžka řidič a dodává, „byla by to velká škoda, kdybyste ten prostor rozumně nevyužil.“

Řidič shodí pytel, utře si čelo a jde pro další pytel. Já zůstávám, aby zkontroloval obsah pytle.

„Dvacet šlehaček ve spreji, instantní káva dvacet krát, chipsy se šunkovou příchutí 50 ks, s paprikovou rovněž padesát kusů…,“ odškrtávám položky na seznamu.

„Já vám, řeknu, já bych to bydlení na takovým statku nedal,“ řekne řidič, když přinese poslední, třicátý pytel.

„Když jsem to kupoval, byla to ruina, ale podařilo se mi to zachránit, uvnitř jsem to samozřejmě celé překopal, vždycky jsem chtěl bydlet na statku, a manželka taky, s tím jsme se taky brali,“ odpovím a pozorněji se zadívám na řidiče, „nemáte horečku?“

„Proč jako myslíte?“ ptá se řidič.

„Máte takovej skelnej pohled,“ řeknu.

„Je to možný. A taky mě trochu bolí svaly. Ale jinak mi nic není. Včera jsem přiletěl z Itálie, byl jsem si zalyžovat, páč jsem byl předtím v Singapuru, a tak jsem se potřeboval trochu zchladit. Páni, tam je hic, takovej vlhkej, furt se potíte, zrovna, jako byste měl horečku,“ vysvětluje řidič.

„Tak to je jasný. Ty skelný oči, to máte ještě z toho Singapuru, já tam byl taky, před tejdnem, zpátky jsem to vzal přes Dubaj, a tam měli na letišti všichni taky skelný oči, aby ne, vždyť to tam byl samej Čech,“ přikývnu a zeptám se, „máte toho dnes ještě hodně?“

„Vezu ještě jednu objednávku, ale jenom dva metráky,“ odpoví řidič.

Kroutím nevěřícně hlavou: „Jak může bejt někdo tak naivní, a věřit politikům a médiím, když říkaj, že panika je zbytečná.

Jak dlouho chce s tím metrákem vydržet?

Tejden, dva?“

„Taky to nechápu,“ kroutí hlavou řidič a ukáže, protože jsme už venku na chlév, „v tý maštali máte traktory?“

„Dejte pokoj s traktory!

Na co by mi byly?

Jsem snad Babiš?

V maštali má auta manželka,“ odpovím.

„To je rozumný,“ říká zase řidič, ale to už stojíme u jeho dodávky.

„Děkuju a omlouvám se za to bahno,“ loučím se s ním.

„To nic nedělá, na statku je vždy bahno, já vyrůstal na vesnici, v Řeporyjích,“ mávne rukou řidič, nasedne do dodávky a odjede.

Jdu přes zabahněný dvůr a v duchu počítám: „Včera jsem objednal třikrát půl metráku a hned je zakopal, dneska dalšího půldruhýho metráku, takže to máme už dvě tuny zásob, s tím bychom mohli do velikonoc vydržet, pak už snad bude po všem.“

Vcházím do baráku, manželka už skončila s robotickým vysáváním a teď sedí u facebooku.

„Tak, co bylo to všechno?“ ptá se mě, když na od něj na chvilku zvedne hlavu.

„Jo, všechno, řeknu a dodám, „ale víš, co je divný?

Že to zas přivezl jinej řidič, to si furt přitom stěžujou, že nejsou lidi.

Hele, nečum pořád na ten facebook a koukni se, jestli už je u nás konečně nějakej nakaženej.“

„Hele, tak už je!

A hádej, kdo!“ vykřikne manželka.

„Snad ne ten, co přiletěl z Japonska?“ odpovím.

„Jo, ten!“ potvrdí mi moje podezření na nákazu manželka.

„To je vůl!

Co letěl zpátky!

Měl tam zhebnout,“ odplivnu si a dodám, „ale řeknu ti, že to bylo o fous. Bejt to o hodinu dřív, tak ti garantuji, že to ten řidič nedoveze nám, ale k sobě domů.

Kdepak lidi jsou vychcané svině, já je znám, každej si hrabe jen pro sebe, každej si hledí jen sám sebe!“

„Nemáš horečku?

Máš takový skelný oči?“ zahledí se na mě manželka.

„Je mi dobře. Nic mi není, vůbec nic. Jenom mne trochu bolí svaly, ale to bude ještě z těch lyží,“ odbudu ji, protože mi opravdu nic není, cítím se skvěle, nikdy mi nebylo tak dobře, jako teď.