Václav Klaus, st. jedna z nejvýznamnějších postaviček, ne-li vůbec ta nejvýznamnější, našich moderních (a ovšem i světových dějin) slaví dnes narozeniny, tak mu tedy k tomu vinšuji...
Seděl jsem, poté, co zahradní narozeninovou párty rozprášil prudký liják, v příjemně klimatizovaném Institutu Václava Klause a klábosil s jeho obyvateli o všem možném.
Čas plynul, ale nakonec se přece jen Ladislav J. zvedl se slovy: „V tomto je pivo prevít. Musím si zas odskočit, omluvte mne na chvíli.“
Když Ladislav J. odešel, naklonil se ke mně sám oslavenec, a se zřetelnou úlevou v hlase mi řekl: „Teď, když je pryč vám to můžu říct.
V jeho přítomnosti bych se o neodvážil o tom mluvit.“
„O čem?“ zeptal jsem se.
Oslavenec se ustrašeně ohlédl za sebe, jestli šel Ladislav J. opravdu na hajzl.
„Nebojte, podle toho, kolik do sebe nalil piv, tam bude hodně dlouho.
Klidně mi to řekněte,“ povzbudil jsem hostitele.
Ten se po mých slovech skutečně odvážil promluvit.
„Kdybych tak mluvil před ním, tak mě zmlátí do krve tak, že mne vlastní starší syn nepozná,“ povzdechl si, ale pak přece jen ze sebe dostal, „je pravděpodobné, že lidstvo vyhyne!
Zničíme se sami!“
Oslavenec, sděliv mi tuto informaci, vzrušením sotva dýchal.
„Opravdu?
Víte to jistě?“ optal jsem se ho.
„Vím!
Byl jsem přece prognostik!
Změny jsou moc pomalé!“ vyrazil ze sebe.
„Jaké změny?
Myslíte klimatické změny?“
„Ne, ty nemyslím!
Myslím změny chování!“ vykřikl oslavenec, až se po nás Milan K. a Miloš Z., o čemsi vášnivě debatující u velkého fíkusu (myslím, že to byl fíkus), podívali.
„Chování?
Jakého chování?“ podivil jsem se.
„Našeho chování!“ vykřikl oslavenec natolik hlasitě, že riskoval, že ho Ladislav J. na hajzlu uslyší, ale pak se přece jen trochu ztišil, „říkal jsem vám přece, že jsem byl kdysi prognostik!
Situace, ve které se nacházíme, je katastrofální, věřte mi.
Nejde o to, jestli vyhyneme všichni, nebo jestli na konci přežijí jen ti, kteří vstoupí do Trikolóry.
Nejde o to, že nás zničí příroda.
Jde o to, že se vyhubíme sami!
Arktida roztává. V objemu ledu zbývá zhruba 30 %. A s tím se rozbíhají přírodní smyčky, zpětné vazby, které jsou mimo naše kontroly. V Arktidě už nemůžeme nic dělat. Ten celý proces trvá desítky let, ale my už ho nezastavíme. My jsme ho jen způsobili.
Na změnu a odvrácení kolapsu klimatu máme už jen pár let!
Nejde už Láďa!?“
„Ne, to jsou jen myši.
Něco žerou ve vaší knihovně, tuším, že Zápisky z cest,“ uklidnil jsem oslavence.
„Jenom myši!“ oddechl si sám hostitel a pokračoval, „proto jsem se přidal k hnutí Extinction Rebellion, zatím tajně, samozřejmě, aby Láďa nevěděl.
Musíme dělat pro záchranu klimatu víc, než děláme dosud, mnohem víc.
Proto nebudu, abych tlačil na zodpovědné politiky, chodit sem do Institutu nejen v pátek, ale ani ve čtvrtek!“
Co si o tom myslíte?
Bude to stačit?“
Ve tváři oslavence se objevil velmi, ale opravdu velmi vzdorný a rebelský výraz.
„Myslím, že by to mohlo stačit.
Ale pokud mohu mluvit sám za sebe, tak s tím nesouhlasím, protože vyhynutí lidstva považuji za nejradostnější událost za posledních čtyři a půl miliardy let,“ odpověděl jsem.
„Opravdu?
Tak vy si myslíte, že nemá smysl zachraňovat lidstvo?“ zarazil se sám oslavenec.
„Ne, nemá.
Nemá to ani ten nejmenší smysl,“ přikývl jsem.
„To mne vůbec nenapadlo!“ přiznal se oslavenec, ale pak sebou trhl, protože se ozvaly Láďovy kroky, který se konečně všechen vychcal, „hlavně to neříkejte Láďovi, prosím vás!“
„Neřeknu,“ slíbil jsem, ale to už se ve dveřích objevil Láďa J.
„Páni, já chcal tak dlouho, že si div u toho nepřipadal jak ledovec v Antarktidě, tak to ze mě valilo,“ zahlaholil vesele a znalecky si načepoval další půllitr piva, aby se náležitě osvěžil a doplnil tekutiny, což bylo taky to nejlepší co mohl, vzhledem k tropickému dusnu za okny Institutu, udělat..
