Byli to hrdinní příslušníci SMERŠe, kteří vyčistili naši osvobozenou vlast od špionů, banderovců a jiných nekalých živlů. Jak to, že nemají v Praze dodnes svůj pomník?
Moskva se nořila do tmy, odněkud ozývalo se kvílení muezzina, který svolával k modlitbě své zakavkazské souvěrce, teplota vzduchu pohybovala se dva nebo tři stupně Celsia nad nulou.
„Za Uralem už mrzne, teploty tam v noci klesají až na mínus deset,“ hlásil mi odpoledne hotelový lokaj, když mi přinesl čaj.
„Jak to víš?“
Jsi odtamtud?“ zeptal jsem se jej.
„Já jsem, prosím, pěkně, z Vorkuty, ale každý Rus ví, že za Uralem už mrzne,“ odvětil lokaj.
„Z Vorkuty?“ řekl jsem zamyšleně, a dodal, „je vás tady v Moskvě hodně z Vorkuty?“
„Já sám vím dobře o deseti lidech, co jsou z Vorkuty jako já a jsou teď v Moskvě,“ řekl hotelový lokaj.
„To je vskutku zajímavé,“ přikývl jsem a poslal jej pryč.
Zatímco jsem na to vzpomínal, venku se už docela setmělo a já si přitáhl šňůru svého hedvábného županu. Ale nebyl jsem nervózní ani trochu. Věděl jsem, že musí přijít, jakmile se setmí, takové hrdé ženy, jako je Marja Vladimirovna, jen čekají na to, až se setmí, aby mohly přijít, za světla by, pro svou hrdost, nepřišly ani za nic, ale sotva se setmí, jsou ochotné k jakékoliv oběti.
A opravdu, sotva jsem si šňůru svého županu utáhl, stála Marja Vladimirovna přede mnou.
Poklonila se hluboce k zemi, tak hluboce, jak to dovedou na celém světě jen ruské ženy a spustila: „Sergej Viktorovič, můj nadřízený, minisrt zahraničí, jak dobře víte, mi řekl, že postavíte v Praze, na Hradčanském náměstí, památník příslušníkům SMERŠe, kteří osvobozovali vaši vlast od zrádců a špionů, když k vám kvůli tomu přijdu sama.
Přišla jsem...
Postavte pomník příslušníkům SMERŠe!“
První slova vyřkla rozhodně, takřka panovačně, tak panovačně, jak to dokážou jen ruské ženy, ale teď už nemohla dál, hlas jí selhal. Dostala strach, koutky úst se jí roztřásly.
Podíval jsem se na ni.
Marja Vladimirovna byla vždy krasavice, k tomu ještě skvělá tanečnice.
A teď, teď byla krásnější ještě víc než kdy jindy.
Byla krásnější, protože měla strach, ale ne z toho, že její prosbě vyhovím a vezmu si za to ji, hrdou ženu, která se mi takto sama nabídla, ale že její prosbě nevyhovím. Ano, byl to ten nejpříšernější strach, že její krása, a zároveň ta nejnebezpečnější zbraň, se kterou na celém světě, ba ani muslimky ne, nedokáže nikdo mistrněji zacházet než ruské ženy, není dost nesmírná, aby mne dokázala přemoci.
Ten strach mne dojal tak, že jsem celý zjihl.
„Posaďte se, přece, Marjo Vladimirovno, ukázal jsem na křeslo v dostatečné vzdálenosti ode mne.
Marja Vladimirovna se posadila na křeslo, přehodila nohu přes nohu tak, jak to umějí jen ruské ženy, vystavujíc na odiv své vysoké podpatky a já řekl: „Tak vy chcete, aby na Hradčanském náměstí stál pomník příslušníkům SMERŠe?“
„Ano, prosím,“ přikývla Marja Vladimirovna a přehodila opět nohu přes nohu, „vím, že je to vaši moci, Sergej Viktorovič, můj šéf, mi to řekl.
Oni byli skuteční hrdinové, oni čistili moji i vaši vlast od fašistické svoloče.
Dějiny nesmí být přepisovány!
Prosím, postavte v Praze na Hradčanském náměstí pomník příslušníkům SMERŠe!
Upevníte tak přátelství mezi našimi národy, slibuji vám, že vás Puškinova cena nemine!“
Hruď Marji Vladimirovna se prudce zdvíhala, zdálo se teď, že kostýmek, který má na sobě, je dobře o tři čísla menší a musí každou chvíli prasknout ve svých švech.
Byl jsem tím vším nesmírně dojat.
Která jiná žena než ruská, by se takto dokázala obětovat, která jiná žena než ruská by dokázala takto upřímně mluvit?
„Je-li to tak, jak to říkáte, zařídím, aby na Hradčanském náměstí stál pomník příslušníkům SMERŠe, protože je to v mé moci. Slibuji vám, že to bude nádherný pomník. Každý příslušník SMERŠe bude mít v jedné ruce pistoli a v druhé šeřík, jejich tváře budou nelítostné. Každý špion a každý fašista, který se na ten pomník podívá, dostane takový strach, že se sám půjde na Hrad udat, nemějte strach!“
Po mých slovech Marja Vladimirovna vyskočila z křesla a vrhla se mi, tak, jak dokážou jen ruské ženy, k nohám a začala mi je od samé vděčnosti líbat.
To se ví, že mi to dělalo dobře, nechat si líbat nohy od takové ženy jako je Marja Vladimirovna.
Přesto jsem ji však po pěti minutách sám zvedl ze země.
„No, tak, Marjo Vladimirovno, co to děláte?
Vždyť je to přece pro mne naprostá maličkost,“ domluvil jsem jí otcovsky, a abych převedl náš hovor na jiné téma, řekl jsem, „raději mi řekněte, proč vám říkají nejen Marja, ale i Vladimirovna.“
„Vladimirovna mi říkají po otci, byl panský kočí,“ řekla nikoliv bez hrdosti Marja Vladimirovna.
„Panský kočí?
Ale to je skvělé!“ blahopřál jsem Marje Zacharovně k jejímu skvělému původu.
„A jeden můj předek z matčiny strany byl lokajem u kníže Trubeckého,“ pochválila se ještě Marja Vladimirovna.
„Váš předek byl děkabrista!?
Vy jste, Marjo Vladimirovno, ta nejvzácnější žena nejen na celém světě, ale i v celém Rusku!“ vykřikl jsem nadšeně a políbil Marju Vladimirovnu na její rudé rty, pohladil ji po tváři a řekl, „běžte za Sergejem Viktorovičem, a řekněte mu, že pomník příslušníkům SMERŠe na hradčanském náměstí bude, ať nemá strach, že přátelství mezi našimi národy poleví.
A jako naše národy, zůstaneme i my, Marjo Vladimirovno, těmi nejlepšími přáteli.
Jste přece šťastné vdaná?“
„Ano, jsem vdaná.
Děkuji vám,“ odpověděla Marja Vladimirovna, opět se mi uklonila a pak utíkala za Sergejem Viktorovičem, svým nadřízeným, sdělit mu, že v Praze bude pomník příslušníkům SMERŠe.
A já?
Já šel na druhý den do chrámu Krista Spasitele a zapálil tam svíčku, abych bohu poděkoval, že mne toho večera uchránil před strašlivým hříchem, neboť co jiného než hřích by to bylo, kdybych si vzal, co mi Marja Vladimirovna sama nabízela?
