Německé volby, Hitler vstal z mrtvých

Silnější pokolení vyžene slabé, poněvadž vůle k životu ve své poslední formě roztrhá všechna směšná pouta takzvané humanity jednotlivců, aby na její místo nastoupila humanita přírody (islámu), která ničí slabost (Západu)  

            Nemoha se dočkav pondělního rána, abych zvěděl výsledky německých voleb, takřka jsem celou noc oka nezamhouřil.

Jen jednou jsem nakrátko usnul, zdál se mi přitom sen, že Zeman nebyl podruhé zvolen prezidentem a do Česka začaly proudit davy syrských lékářů, kterých byly najednou plné nemocnice, ba i porodní sály, na kterých odebíraly děti jejich matkám na převýchovu zrovna tak, jako kdysi Turci křesťanům...

Zbrocen studeným potem, procitl jsem z toho hrůzného snu a už neusnul, byť jen na jednu jedinou sekundu.

Srdce mi bilo stále rychleji vzrušením, které jsem již nedokázal ovládnout. Čas se však stále nesnesitelně vlekl, a já, už nasycen převalováním sem a tam na svém skromném lůžku, vstal jsem a začal nervózně přecházet po pokoji.

Pět kroků ke dveřím, pět kroků k oknu, stále dokola, to byl jediný prostředek proti tomu, abych nedočkavostí nezešílel v hrobovém tichu a v těžké, mlžnou zářijovou nocí udusané tmě.

Ale i tato chůze, v prostoru tak úzkém jako je můj pokoj, přestala záhy ztrácet svoji účinnost, cítil jsem, že pokud bych měl takto chodit sem a tam ještě hodinu, tak nadobro zešílím.

Ale co jiného mi zbývalo?

Tu se mi však zdálo, že po ulici přejelo první ranní auto.

Vrhl jsem se k oknu, rychle jej otevřel a skutečně jsem zaslechl sice už slábnoucí, ale přece jen jasný a zřetelný zvuk motoru, dieselu.

Toto nesporné znamení, že svět znova ožívá, probouzí se ze svého mrákotného spánku do nového pracovního týdne, měl na mě účinek studeného obkladu přiloženého na malarickou horečkou rozpálené čelo.

Rázem jsem se uklidnil, přestal chodit sem a tam, sednuv si za stůl, abych pokojně vyčkal nového jitra, jež nemohlo býti již daleko.

A vskutku, ani ne pět minut na to ozvalo se kohoutí zakokrhání.

„Kykyryký! Kykyryký!“ dával o sobě vědět celému světu pán nějakého dvorku, statný paša, jehož harém čítal možná i patnáct, nádherně kropenatých slípek.

Kohout zakokrhal poprvé, podruhé, potřetí.

Ale to už jsem oblečen opouštěl svůj příbytek, spěchaje do nejbližší, umělým světlem zalité ulice.

Byla ještě tma, ale vzduch už byl nesporně ranní, jedno za druhým se rozsvěcovala okna v předměstských domech, i aut na ulicích valem přibývalo.

Když doběhl jsem do ulic města, byly ty již plné kamelotů se štosem novin přehozených přes ruku.

„Merkelová vyhrála volby v Německu!“ vykřikovaly jejich lhostejně zvučné hlasy.

Uslyšev to, krve by se ve mně nedořezal, musil jsem se opřít o nejbližší domovní zeď.

„Merkelová vyhrála volby! Merkelová vyhrála volby!“ vířily hlasy kamelotů jako noční můry kol plamenů voskovic, jež planou u hlavy nebožtíka.

Sebral jsem všechny své síly a doběhl k nejbližšímu kamelotovi.

Hodiv mu tvrdou dvacetikorunu do jeho natažené dlaně, div jsem mu noviny, vonící tiskařskou černí, nevyrval z ruky a okamžitě s nimi spěchal pod pouliční lampu.

„Vítězství Merkelové je dobrou zprávou i pro Českou republiku!“ četl jsem a ruka mi bezvládně klesla.

Kdoví jak dlouho jsem tak stál, bezmocně hledě před sebe, možná deset sekund, možná i půlminuty.

Pak jsem opět zvedl noviny, chytaje se poslední naděje jako stébla.

Horečnatě jsem listoval novinami, ale informace, ke které jsem se tak zoufale upínal jako ke spáse, byla až na kdovíkolikáté straně vytištěna tím nejmenším možným písmem.

„AfD získalo 12,5 % hlasů,“ četl jsem zlomeným hlasem, snad to bylo víc, mnohem víc, než se čekalo, ale pořád to bylo málo, málo na to, aby byla Evropa zachráněna.

Zmocnila se mne strašlivá beznaděj, vpila se mi do mozku a docela jej zatemnila.

Šel jsem a nevěděl kam, ale i kdybych kamkoliv bych šel, tam bych šel jen vstříc neodvratné zkáze Evropy.

Až konečně jsem došel do jakési hospody, která neměla nikdy zavřeno, plné opilců.

Poručil jsem si velký čaj, drže noviny pořád v ruce.

Od protějšího stolu se zvedl člověk, sice opilý, ale pořád ještě inteligentně vypadající.

„Merkelová vyhrála?“ otázal se mne, ukázav na noviny.

„Ano, vyhrála. Osud Evropy je zpečetěn, na lepší časy se blýskat nezačne. Merkelová dostala od německého národa mandát, k páchání dalšího dobra,“ přikývl jsem.

„Nu, ovšem, to se dalo čekat. V sobotu měl nastat konec světa a podle všeho taky nastal,“ řekl onen člověk a, upiv piva, které si přenes k mému stolu, pokračoval, „Slunce v sobotu vstoupilo do souhvězdí Panny, to všechno odpovídá. Světlem oděná žena, to je Merkelová. Měsíc, co má pod nohama, to jsou muslimové, a dvanáct hvězd, co má kolem hlavy, to je Brusel, a to děcko, co má v sobě, to je euro.

Za chvíli tady máme apokalypsu, jako vyšitou, dejte na mě, člověk nemusí být ani Hájek, aby to pochopil.

Nu, aspoň, se skončí to naše zahnívání a každý bude konečně vědět na čem je, jestli patří mezi spravedlivé, nebo ty druhé, co skončí v pekle.“

To řka, dopil ten člověk jedním rázem své pivo, a kymáceje se, zvedl se a odešel.

Pil jsem ještě dlouho svůj čaj a teprve, když se konečně zcela rozednilo, vyšel jsem i já ven.

Ulice byly už plné aut. Ruch nového pracovního týdne opět pohltil všechny lidské bytosti. Zdálo se, že žádný konec světa nenastal, a přece už bylo o něm právě definitivně rozhodnuto 87 procenty německých voličů, kteří, zaslepeni multikulturním snem, nevolili AfD, stejně jako 87 procent německých voličů nevolilo v roce 1933 komunisty, nemůže být nejmenších pochyb o tom, že jsme hnáni do záhuby!