Živého mne nikdo proti Covidu-19 nenaočkuje, na to ať Gates a ta jeho banda laskavě zapomene. Tak přísáhám!
Nedávno jsme přišli odněkud domů a čekalo nás tam překvapení. U našeho rodinného stolu seděl Ďábel a přívětivě se na nás usmíval.
„Co tady děláte? To je náš dům!“ okřikl jsem ho a vytáhl z kapsy pistoli, kterou vždy nosím u sebe, kdybych potkal náhodou nějakého černocha.
„Prosím za prominutí,“ řekl onen návštěvník tak, že nebylo možné mu neodpustit jeho drzost, a dodal, „ale jsem Ďábel. Skutečný Ďábel, ne nějaká iluze, nebo, nedej bože, přelud. A jako Ďábel jsem takřka všudypřítomný, tak už to prostě je. Po pravdě řečeno, nejsem tady u vás poprvé. Byl jsem tady už mnohokrát, protože jsem všude tam, kde se páchají hříchy a hříchy se páchají všude, už jen proto, že hřešit je možné i myšlenkou.
Diamantová stezka, po níž kráčejí lidé ke své spáse, je tuze kluzká, musí se každou chvíli na ni uklouznout. A tyto pády, to je, abych tak řekl, moje potrava, jimi se živím, jako se někdo živí masem, a někdo jiný zase avokádem. Vždyť jsem taky padlý jako vy, hehe!“
Ďábel se rozesmál nad vlastním pádem a jeho smích byl tak nakažlivý, že i my jsme se taky rozesmáli nad vlastními hříchy místo toho, abychom jich litovali.
„Hehehe!“ smáli jsme se smíchem nanejvýš blaženým, smíchem, který byl pravým opakem pláčem.
„Blahoslaveni, vy kdož se smějete, hehe!“ zvolal vesele Ďábel.
Jeho slova mi však cosi připomněla a tak jsem se přestal smát.
„Počkat!“ zvolal jsem a přísně se podíval na Ďábla, „když jste Ďábel, proč nevypadáte jako farář? Proč nemáte na sobě ornát, nebo aspoň na hlavě biskupskou mitru, aby vás nikdo nepoznal?!“
Ďábel se rovněž přestal smát a zatvářil se velmi vážně.
„Víte, jako farář nevypadám a biskupskou mitru na hlavě nemám, protože nemám, co skrývat. Jsem hrdý na to, že jsem Ďábel, nestydím se ani trochu za svůj pád. Nehledě na to, že kdybych vypadal jako farář, nebo měl na hlavě biskupskou mitru, tak by přece hned každý poznal, že jsem Ďábel,“ vysvětlil nám Ďábel, ale to nebylo všechno, protože ještě řekl, „ano, máte pravdu, měl bych vypadat jako farář, nebo mít aspoň na hlavě mitru. Pravý důvod toho, proč nevypadám jako farář a proč nemám na hlavě biskupskou mitru, je ovšem ten, že je to velmi nepohodlné.
Měl jste někdy na hlavě biskupskou mitru?
Já nesčíslněkrát a řeknu vám, že trnová koruna je proti tomu pohlazení od maminky.
Nebo třeba takový celibát!
Zkoušeli jste v něm někdy žít?
Já v něm musel žít taky už ani nevím kolikrát a řeknu vám, že geniálnější věc mě napadnout nemohla, než tento celibát, to je pro mě hotová zlatá žíla, kam se na celibát hrabe Sodoma a Gomora?!
Ale občas si od toho potřebuji odpočinout. Víte, aby mi to nelezlo na mozek, abych se taky náhodou neobrátil na víru, nestal se zbožným, hehe!
Já vím, je to nesmysl, co teď říkám, protože já, Ďábel přece nemusím věřit v boha. Nemusím věřit, že Kristus vstal z mrtvých, protože já vím, že je to všechno pravda. Vím, že bůh existuje, vždyť jsem mu kdysi chtěl rovnat zrovna jako papež, sám jsem křísil Krista z mrtvých. Dobře vím, že nebojuji proti přízrakům, vždyť i ve mně se konec konců bůh zjevuje, řekněte sami, na co by mi, Ďáblovi, byla víra v boha, když je mi známa veškerá pravda?
Já jsem, prosím pěkně, největším nepřítelem Krista a to je víc, mnohem víc, než kdybych v něj věřil.
A víte, proč je to víc?
Je to víc, protože dokud nebudu já, Ďábel, poražen Kristem, dotud nepřijde boží království.
Chápete?
Já nemusím věřit v Krista, protože jsem totéž, co Kristus, jsem uhněten z téhož těsta, abych tak řekl. Bojuje-li Kristus se mnou, pak bojuje s tím, co je v něm špatného a zlého, to jest, bojuje sám se sebou!
O ničem jiném apokalypsa není než o Kristově boji se sebou samotným. Nezapomínejme totiž, že spaseni budou jen ti, co si operou roucha v krvi beránkově, což znamená, že chce-li Kristus zvítězit nade mnou, musí sám sebe zabít po vzoru nejpokročilejších jogínů. Už jednou neskočil ze skály a pak pochopil, že to byla chyba, protože chorobné lpění na chorobných dogmatech je vždy chyba.
Až z této skály skočí, obrazně řečeno, pak nade mnou zvítězí a nastane boží království.
Ale poslouchejte, nežvaním příliš, neunavuje vás to moje řečnění?
Poslední dobou na sobě s hrůzou pozoruju, že mám sklony ke žvanění, nakonec se ze mne stane opravdu ještě starý žvanil.“
„Ano, je to už trochu únavné, to vaše žvanění, copak jste snad sv. Augustin?“ řekl jsem Ďáblovi do očí.
„Sv. Augustin, máte pravdu, už tehdy jsem žvanil trochu víc, než je zdrávo, vlastně jsem byl vždy starý žvanil,“ uznal Ďábel.
„Proč jste se nám vlastně ukázal? Chcete, abychom se vám upsali vlastní krví a sloužili vám? Určitě dobře víte, že splácíme hypotéku a proto bychom mohli slyšet na to, kdybyste nám třeba nabídl, že ji splatíte za nás, když vám budeme sloužit,“ zeptal jsem se Ďábla, co po nás vlastně chce.
„Nemusíte se mi nijak upisovat. Mně sloužíte už tím, že jste se narodili, protože nebýt dědičného hříchu, nebyli byste na světě,“ mávl rukou Ďábel, aby zničehonic přiblížil svůj obličej k našim obličejům a upřeně se nám zahleděl do očí, „přišel jsem vás naočkovat proti Covidu. Tady je vakcína.
Vidíte, jak je průzračná? Vypadá jako vzduch! Ale není to vzduch!
Je to jistý adenovirus, pocházející z exkrementů nejmenovaných opic, z jehož genetického kódu jsem vystřihl geny pro rozmnožování a místo nich jsem do jeho DNA přidrátoval gen kódující bílkovinu z povrchu koronaviru SARS-CoV-2. Je to takový golem, proto jsem ho pojmenoval ChAdOx1 nCoV-19, aby se to dobře pamatovalo, hned vám to píchnu.
Nebojte se, jedna dávka v akci stojí jen 666 haléřů.“
Ďábel vytáhl hbitě injekční stříkačku a než jsme se nadáli, všechny nás naočkoval.
„Nic už nebude jako dřív!“ stihl jsem si ještě pomyslet, než moje vědomí obestřela hustá mlha, která se dosud nerozplynula, takže je docela možné, že jsem mezitím přispěl, stejně jako Banksy, na nákup lodí pro pašeráky lidí, vlastně je to velmi pravděpodobné, proč by nás jinak Ďábel proti Covidu očkoval, abychom byli všichni jako Banksy?
