Nechtěl bych být v kůži přírody, až vyřeší Miloše Zemana, opravdu ne, takový Ovčáček, nebo L. Čermák si na chuděře přírodě pěkně smlsnou. Ale možná ještě předtím příroda přednostně vyřeší mě
Položili mě do hrobu, ani ne moc širokého. a zasypali hlínou, co taky jiného se mnou, příroda mě vyřešila
Začal jsem hned hnít a rozkládat se, ale nějakou chvilku to přece jen potrvá.
Možná by bylo přece jen lepší, kdybych se nechal spálit.
Ale už se stalo, teď už mě nebudou kvůli tomu vytahovat, ani je to nenapadne.
Proč taky, když jsem, ještě než mě příroda vyřešila, všude vykřikoval: „Zakopat, nespalovat!“
A tak mě nespálili, ale zakopali.
Samozřejmě, že mě, ještě za života, občas napadlo, že by mohla mít příroda i jiné řešení než to tradiční, než takové, že všechno živé dříve, či později chcípne, a před svým chcípnutím dost často ještě dokonale zblbne jako třeba Brežněv, nebo Zeman.
Ale evidentně jiné řešení nemá, ostatně proč by měla, když to, které má, je spolehlivé a osvědčené?
Tak vyřešila i mě.
Ale co jiného si vlastně člověk může přát než smrt, a přitom vědět, že se mu jeho přání určitě splní?
A lhostejno, zda ji přeje sobě, nebo někomu jinému, něco takového je vždy sázka na jistotu, a vůbec to není nemravné, ba právě naopak!
Nemravné by to bylo jen tehdy, kdybychom přáli někomu smrt a byli přitom nesmrtelní.
Ostatně nepřáli by si třeba i křesťané smrt Kristovu na kříži, kdyby o ní měli rozhodnout, a kdyby věděli, že právě ona a jedině ona (protože bez smrti sotva může být zmrtvýchvstání) zaručí jim spásu, a život věčný, nepřáli by si ji aspoň v duchu?
Nu ti, co si přáli moji smrt, našli-li se takoví, zaradovali se jistě dříve, než sami čekali, všichni mě přežili.
Na jak dlouho?
To už nechám na přírodě, ať si to sama vyřeší!
