Hokeji, bojím se, rozumím. Na hokeji totiž, bojím se, není čemu nerozumět. Zpravidla vyhrává ten, co vsítí víc branek a méně jich dostane. To je, bojím se, celá věda
Paní Pláničková koupila omylem flašku vodky, myslíc si, že je to žitná. Šel kolem zrovna pan Z. a tak ho paní Pláničková pozvala, neboť sama si na celou flašku vodky netroufla.
„Tu máte. Nebojte, je finská! Vzpomeňte jen rusko-finskou válku, jak tam Rusáci dostali od Čuchonců pořádně na prdel," podala paní Pláničková svému hostu hořčičák vodky.
„Z každé porážky Ruska mám ohromnou radost,“ pravil pan Z. a obrátil do sebe velkou vodku, „brrr, ta píše, ale z porážky našich ještě větší.“
„Cože, z porážky našich máte ještě větší radost?“ podivila se paní Pláničková a podala panu Z., kus špeku, „tu máte, na zajezení. Muslimové nepijou, ani nejedí vepřové, buďme rádi.
Ale to jste mě překvapil, s těma našima.“
„Mňam, to je dobrota, tak mastný špek jsem už dlouho neměl,“ olízl se labužnicky pan Z. a mlaskaje, pokračoval dál, „čím hůř, tím líp, to je moje heslo!
A víte proč?
To je jednoduché!
Čím hůř, tím je větší pravděpodobnost, že si uvědomíme realitu.
Vezměte si ty muslimy.
Kdyby nebylo muslimů, uvědomili bychom si, že je Evropa v prdeli, že naše hodnoty jsou v hajzlu, že basníme o svobodě, o kterou nás EU připravila, a přitom sami nevíme, co s vlastně s ní, že ten náš slavný blahobyt není všechno, že stačí pár muslimů a celá ta naše západní civilizace je najednou v řiti?
Neuvědomili!
A to samé s hokejem!
Už pár roků jsme v pěkných sračkách. Ale před každým mistrovstvím světa žvaníme o tom, že semifinále je minimum, a přitom je semifinále maximum, protože nevidíme to, co nechceme vidět, protože jsem mistři světa v naparování.
Jo, svět nám už v hokeji dávno ujel, ale my se pořád tváříme, že jedeme v první třídě.
Proto mám takovou radost, že naši na světovém poháru propadli, protože jsme se mohli podívat pravdě do očí!“
„Ale naši na světovém poháru přece nepropadli,“ namítla paní Pláničková.
„Hovno! To je lež jako věž! To jsme celí my, celý ten náš všivý národ, dokážeme udělat z komára velblouda, z jedné uslintané výhry nad Američany, kteří projeli všechny svoje zápasy, div ne světový triumf!
Nemáme na to!
Že jsme v přípravě vyhráli nad Rusákama?
Co z toho?
Nic.
Plácat se po zádech a tvrdit, jak jsme dobří, to dovedeme, to ano.
Na fotbalovém Euru jsme se štěstím remizovali s Chorvatskem a už jsme byli mistři Evropy, ačkoliv člověk potřeboval mít v sobě aspoň deset piv, aby se mu naše hra líbila!
A to samé hokej!
Ne, paní Pláničková, nám vítězství jen ubližují, nám je třeba porážek.
Bílá Hora, Mnichov, únor 48, srpen 68, listopad 89, historické průsery, to je náš živel. My nejsme vítězný národ, my potřebujeme dnes a denně dostávat přes hubu. Tak, jako nám dala přes hubu Kanada, nebo Turecko, jako nám dají přes hubu muslimové nebo Putin.
Dejte na mně, čím hůř, tím líp!“
Pan Z. obrátil do sebe další vodku.
„Tu máte, na zajezení,“ podala paní Pláničková panu Z. kus špeku, ptajíc se, „a co myslíte, pane Ziegler?
Jsou pro nás větším nebezpečím muslimové nebo Rusko?
Čert se v tom vyznej. Není to tak dávno, co se strašilo Ruskem, a teď si pro samé muslimy člověk ani na Putina nevzpomene.
Žije ten Putin ještě vůbec?
Není už v blázinci?
Kdyby nás Rusko obsadilo, říká se přece, že Trump podepíše s Ruskem pakt o neútočení, tak bychom se už nemuseli bát muslimů, no ne?“
„Hlavně, když dostaneme přes hubu. Čím hůř tím, líp,“ řekl pan Z. a bylo vidět, že to myslí opravdu vážně.
Jen víc takových Puškinů, co to myslí opravdu vážně, co se nebojí píchnout do vosího hnízda, kousnout se do rtů tak, až z nich vytryskne zkažená krev a potřísní panenskou blánu blbosti, která se usadila v našem obranném pásmu a my nejsme schopni ani přerušit hru, abychom mohli vystřídat, ani vyhodit puk kamsi daleko, až někam za obzor, za horizont všedních dní!
