O tom, kdo bude českou sportovkyní roku, je už evidetně rozhodnuto, byť nemáme za sebou ještě ani první kvartál. Leda by Jarda Jágr postoupil s Kladnem do extraligy, nebo bři Pospíšilové získali 21. titul mistrů světa v kolové
Mně se naše zlatá Ester zjevila nikoliv na bílých zasněžených, závratně prudkých svazích mezi slalomovými brankami, ale na kopce hnoje.
Kydal jsem právě hnůj, to mazlavé a voňavé zlato, bez něhož dost dobře neobejde se žádný trojpolní systém, v němž střídá se pravidelně celé věky jař, ozim a úhor. Na vidlích nosil jsem jej ven z chléva a házel na kupu, jež den ode dne rostla, nikoliv nepodobná babylonské věži, jak jsem si nejednou se špatně skrývanou a potlačovanou pýchou pomyslil.
„Až se dotkne nebe, pak bůh sestoupí na zem!“ napadlo mne zrovna to ráno, jako kdybych byl prorokem.
Šel jsem ven s hnojem už pojedenácté. Chtěje jej hodit na kupu, v poslední chvíli jsem se zarazil, neboť na hnojišti, jako by to byly stupně vítězů, stála naše zlatá Ester.
Ve své zlatobílé kombinéze, která ji proměňuje v superhrdinku, vypadala jako zjevení, kterým i byla, majíc o svá ramena opřeny lyže a obklopená září, jež tryskala ze zlaté medaile, spočívající na její hrudi.
Zůstal jsem stát, to se ví, s otevřenou hubou, vždyť dosud jsem naši zlatou Ester viděl jen v televizi.
A jak tak stojím s otevřenou hubou v zahnojených filcových gumácích, s ušankou, ke všemu ještě s mozoly na dlaních, naše zlatá Ester hopsne i s lyžemi dolů z hnoje, zrovna jako by to byly opravdu stupně vítězů, ale na její vítězné kombinéze superhrdinky není jediný flíček od hnoje, vše stále září tou neposkvrněnou čistotou.
Zapíchnu vidle, a sebrav všechnu odvahu, co v sobě mám, zeptám se jako blbec, ukázav na lyže: „To jsou artisky?“
„Ne, atomiky,“ odpoví naše zlatá Ester.
„Atomiky?“ polknu, jako by mi někdo právě ukázal českou červenostrakatou krávu, která dojí patnáct tisíc litrů, taky bych tomu nevěřil, kdybych to neviděl na vlastní oči.
„Atomiky. Dostávám jich na začátku sezóny třicet párů přímo od výrobce, abych si je mohla otestovat na ledovci,“ řekne naše zlatá Ester.
„Myslel jsem se, že elany jsou lepší než atomiky,“ řeknu, bůh ví, kde se ve mně ta slova vzala.
„Ne, ne, ne!“ zavrtí naše zlatá Ester rozhodně hlavou, dodávajíc, „jsou to moc dobré lyže. Vyhrála jsem na nich olympiádu a dostala za to tuhle medaili.
Naše zlatá Ester ukáže na medaili a já vydechnu: „Ta je krásná! Krásnější než tisíc sluncí!“
„Chceš si ji potěžkat?“ zeptá se naše zlatá Ester.
„Velmi rád!“ přikývnu.
Naše zlatá Ester si hbitě sundá medaili z krku a podá mi ji: „Pozor, je ale opravdu těžká!“
„Páni, ta je těžká!“ souhlasím, maje medaili v ruce.
„Udělala jsem na trati spoustu chyb, hlavně v horní části. Všiml sis?“ řekne naše zlatá Ester.
„Všiml. Krve by se ve mně tu chvíli nedořezal,“ odpovím.
„Pořád nemůžu přijít na to, jak se to mohlo stát, jak jsem ty chyby mohla udělat. Vyhrála jsem, jasně. Ale ty chyby mi už navždy zůstanou, nikdo mi je už neodpáře. A přitom se v tréninku soustředím právě na to, abych je při závodě zcela eliminovala.
Vždy se najde někdo, kdo bude o mně pochybovat, kdo bude říkat: ,Jak to, že vyhrála, když tam nasekala tolik chyb? To přece není spravedlivé!‘“ řekne Ester.
„Tím bych si hlavu nelámal!“ odpovím a pokračuji, „někdy nevede cesta k vítězství než jen skrze chyby. Naděláme spoustu chyb, ale na konci zvedáme ruce nad hlavu nikoliv proto, že se vzdáváme, nýbrž v triumfálním gestu vítěze.
Dějiny znají mnoho případů, kdy to, co se zdálo být porážkou, ukáže se nakonec být drtivým triumfem.
Copak i Kristus nebyl napřed poražen a ukřižován, aby pak triumfálně vstal z mrtvých?
Proto bylo nutné udělat tolik chyb, až šla z toho hlava kolem, aby pak všichni v cíli nevěřícně čuměli na časomíru a ohromeně se ptali: ,Je to možný? Je todlencto vůbec možný? Tolik chyb a přece zvítězila!‘
Jen bůh dokáže zvítězit tam, kde už se vítězství zdá být nemožným, kde už pohasla veškerá naděje, kde všechny mezičasy jsou jako hřeby do rakve!“
„Ano, nejspíše právě proto jsem zvítězila,“ řekne naše zlatá Ester a dodá smutně, „zvítězila a teď dostanu za to milión. Jako by mi šlo jen o peníze.“
„Ten milión je zasloužený! Poctivá práce musí být oceněna!“ prohlásím rozhodně a pokračuji, „milión, to je málo!
Co je to milión?
Když chce někdo bydlet v Praze, protože je Praha magické město, hezky ve vlastním, tak mu ani milión na to nestačí.
Dva milióny, tři milióny, tolik by se mělo dostávat za olympijské zlato!“
Naše zlatá Ester se smutně usměje: „Asi teď budu muset taky podepsat reklamní smlouvy. Můj příběh je totiž jeden z největších, ani příběh Katky Neumannové, kterou v cíli vítala malá Lucinka, není možná tak fantastický. Musí se proto náležitě marketinkově využít. Teď budu skoro všude.
Ale co mi zbývá?
Mám to všechno odmítnout?
To je přece nemožné!“
„Bůh je taky všude. I jeho příběh je náležitě marketinkově vytěžený. Mně osobně to nijak nevadí. Rád se znova a znova a znova budu vracet ve vzpomínkách k té chvíli, kdy jsem i já čuměl nevěřícně na časomíru, kdy mi ruce vystřelily samy nad hlavu, protože jim došlo dřív než mozku, že se stal zázrak!
Co je na tom špatného, že se nám tento zázrak bude pořád připomínat, že budeme chtít mít právě ty věci, které má i naše zlatá Ester?“ namítnu.
„Jenže taky bohužel vyhraju sportovce roku,“ připomene Ester.
„Nu, ta estráda je vskutku trochu trapná, zvláště je-li nyní její výsledek už dlouho dopředu známý,“ souhlasím, ale pak zdůrazním, „ale kdo jiný by ji už měl vyhrát?
Snad ne já?
Já a sportovec roku, no to se povedlo, haha!“
Rozesměji, ale naší zlaté Ester do smíchu moc není.
„Teď už budu jen lyžovat a jezdit na prknu, tak dlouho dokud budu dobrá. Pořád z kopce dolů, jako ten Sysifův kámen!“ div se naše zlatá Ester nerozpláče.
„Nu, snad nebude tak zle,“ řeknu a zatvářím se moudře, „člověk musí něco dělat, aby se nezbláznil. Já taky například třikrát týdně chodím do plavání, kde si dávám, krom jiného, dvacet rychlých padesátek za sebou. Dělám je za čtyřicet jedna až čtyřicet tři. Je to úplně nesmyslné, nemá to žádný význam, ty časy, za které to plavu, jsou naprosto ubohé, dobře vím, že nikdy nevyhraju žádnou olympiádu, ještě musím platit vstupné, a přece jsem se díky tomu zatím nezbláznil.“
„Myslíš?“ usměje se naše zlatá Ester.
„Samozřejmě,“ přikývnu.
„Tak jo, já ještě musím jet snoubordový slalom,“ řekne naše zlatá Ester a začne stoupat k nebi, na samotný Olymp.
„Medaile! Ještě medaile! Co já s ní tady? Já ji přece nevyhrál!“ natahuji ruku s medailí k nebi, abych ji vrátil právoplatné majitelce.
„Já ji nepotřebuji! Jsem bez ní lehká jako pírko!“ křikne na mne naše zlatá Ester, než zmizí v nebi.
Chvilku stojím, hledím na nebe. Pak si pověsím zlatou medaili na krk, vezmu vidle a jdu dokydat zbytek hnoje, ještě je vlažný, kouří se z něho jak z čaje.
