Po včerejším svatořečení Karla Čapka, které zde publikoval pan Trizuljak, si dovoluji předestřít jiný a především pravdivější obraz Karla Čapka, levicového liberála a příslušníka nikým nezvolené pseudoelity
Vždy, když vejdu do redakce Protiproudu, zalije mé nitro nesmírně příjemné teplo.
„Tady se ještě věří ve skutečného boha, tady světlo křesťanství, bojující v desátém století proti pohanství a barbarství, stojí i dnes před podobnou úlohou.
Táž fronta, tytéž úkoly!“ vrním blahem, když vidím všechny ty lidičky, lašského cypa, mladého poetu, neochvějného katolíka, jak, sklonění nad počítači, hájí a brání to nejcennější, co máme, katolickou, a proto jedině správnou víru v boha a národ, náš národ, český národ, ten národ, který je bohu i Kristu obzvláště milý díky českému ultrakatolictví, neboť český ultrakatolík, toť rytíř kultury, toť rytíř Kristův.
I teď, když opět vcházím do redakce Protiproudu, zalévá moje nitro toto vřelé teplo, neboť právě tady střetávám se, ne v pražských kavárnách, se skutečnou elitou našeho národa, s jeho zdravým jádrem, tady si uvědomuji, že žít umírat pod praporem Protiproudu, žít a umírat za boha a národ, umírat v boji proti Satanovi a Havlovi, je sladké.
„Mnoho se změnilo od sametového podvodu, ale lidé zůstali stejní, jenomže teď víme líp, kdo je kdo. Kdo je slušný, byl slušný vždy, kdo byl věrný, je věrný i teď. Kdo se točí s větrem, točí se i teď. Kdo si myslí, že teď přišla jeho chvíle, myslel vždy jen na sebe. Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl vždy, kdo mění víru, neměl žádnou, člověka nepředěláš, jenom se ti vybarví.
Národ nepředěláš, ledaže bys na to měl staletí, jenom davy můžeš vést dneska tak a zítra tak. Kdo nenávidí, měl tu nenávist vždy v sobě, kde by se v něm najednou vzala!
Kdo sloužil, bude sloužit dál, kdo chtěl dobré, bude chtít zase dobré. Ani vůle se nemění. Nedívej se do tváře, která se změnila, nikdo se nestane krásnější tím, že změnil tvář!“ připomíná mi mladý poeta.
Souhlasím s ním bez výhrad, vždyť právě proto jsem přišel!
Možnosti obrany máme! Pod korouhví jít, ne ustrašeně řečnit!“ vykřiknu a vrhnu se k nohám šéfredaktora Protiproudu, abych je zlíbal, „ty víš, co chtěl Bůh, když nás potupně ubíjela tlupa zlodějů a naše krev umývala práh chrámu. Ty víš, co chtěl Bůh, když nás vydával v ruce našich vrahů. Vždyť jsi svatý, my pak čeládka nestatečná, v lásce nestálá a ve víře mdlá.
Tvá smrt bude oslavením, čím bude smrt naše?
Ty to víš. Vidíš světlo, my pak vidíme tmu.
Ó dědici české země, jenž jsi umyl svou krví práh chrámu, buď zdráv!
Ty jsi uprosil Boha, že nebyl chrám zavřen také před námi. Upros, prosíme, zvláště svatého Ducha, aby poshověl těm, kteří nemohou rozeznat soud Boží, aby zahnal vše zlé a naplnil mysli ohněm jasným, aby ti, kteří unikli z rukou vrahů tělesných, šťastně unikli také smrti věčné!
Dej nám, prosíme, Kníže Svátosti nejsvětější, ať vzhlížíme k tobě stále tak jako za oněch dnů, kdy nám jediným útočištěm byla víra. Ať nás neděsí bludné stíny vrahů, Havla, Halíka a Čapka, kteří pokoje nenalézají a svádějí lid k činům hanby!
Ať v budoucích zkouškách, v moři plamenů, které pohltí svět, rychle dojdeme k místu, kde nás sám budeš očekávati!
Buď zdráv!
Kéž stále tě pozdravují všecky jazyky, srdce, smysly! Kéž slávu tvou hlásá v polích pšenice a na stráních réva. Kéž o tobě mluví noc a sníh, který pojal tvé stopy. Buď zdráv!
Přijmi, přijmi od nás náš dík, naše slzy!
Naplivej na Čapka, jakož i my na něj pliveme, protože má dnes narozeniny!“
A šéfredaktor, sám mnohem větší spisovatel, který v osmdesátých letech oslnil svými pronikavými díly, a jen to, že byl synem komunistického funkcionáře, zabránilo tomu, aby byl zakázán a vězněn, a který pak rezignoval na svůj nebetyčný spisovatelský talent a plně se oddal práci pro boha, Kristaa národ, mi otcovsky položí ruce na hlavu, rce: „Po Havlovi, Halíkovi je Čapek nepřítel národa a jeho katolicko křesťanského vědomí číslo tři, neboť on, miláček liberálů a bezcharakterní individuum, stál v prvních řadách těch, kdo hájili a vědomě šířili humanitní ideály liberální demokracie, vzdáleným hlubokým kořenům víry a učení křesťanského.
Těsně před smrtí přijal Čapek dalajlamu a odmítl katolického zpovědníka.
Čest a povinnost k pravdě nás nutí k tomu, abychom na Čapka naplivali.“
Moje duše je v sedmém nebi.
„Naplivat na Čapka!
Z temnoty do svitu!“ vykřiknu a vstanu ze země, abych šéfredaktora políbil na ústa, na pupek, na páteř a pak na penis.
A sotva tak učiním, sestaví rychle šéfredaktor petici, ve které se píše: „Žádáme všechny biskupy katolické církve, aby naplivali na Čapka, aby napomenuli svá stáda a aby je poučili o nauce katolické církve božsky zjevené, pokud některá z duší, bohem jim do péče svěřená, přečetla něco od Čapka a riskovala tak věčnou záhubu.“
Dostane se mi cti podepsat tuto svatou katolickou petici jako první na celém světe, i v celých dějinách spásy člověka, protože čestný člověk nemůže něco takového nepodepsat, a po mně připojí svůj podpis i všichni ostatní, ti, kdož se pevně rozhodli neplout pohodlně do otroctví, ale vstoupit do elektrického Protiproudu, který prýští z elektrod, vypadajících jako trnová koruna, jež jsou již dva tisíce let přiloženy na hlavu Kristovu.
