Najíždějí dodávkou do muslimů taky psychopati?

Důvodů, proč lidé najíždí do jiných lidí dodávkou, může být náramná spousta. O některých už víme, o některých už aspoň něco tušíme a některé teprve na své objevení trpělivě čekají

Všechno to začalo tím snem.

Ano, tím snem to začalo, do té doby byl jsem docela normální člověk.

Ale jak se ten sen ocitl v mé hlavě?

Nevím, prostě se mi najednou zdál...

Celý den jsem měl ovšem takovou divnou předtuchu. Ta předtucha se ale nevyplnila. Myslil jsem si totiž, že se mi bude zdát o Janu Křtiteli, ano, byl jsem s tím docela jist.

Ale když jsem usnul, neocitl jsem na břehu žádného jezera, ani přede mnou netančila Salome, hrajíc si se svou morbidní hračkou, hlavou nebohého světce.

Usnul jsem a namísto toho se ocitl v ráji.

Ale, u všech rohatých, v jakém ráji!?

Nemá smysl popisovat všechnu tu blaženost, jež v mne v jediném okamžiku bezezbytku zalila jako kapka řepkového medu. Stačí, když podtrhnu a zdůrazním jediný fakt, totiž že na mne v tomto ráji čekalo sto čtyřicet a čtyři panny.

Ano, sto čtyřicet a čtyři panny (když toto číslo odmocníme, dostane číslo dvanáct, tedy stejně tolik, kolik bylo apoštolů).

Tyto panny byly nejenže nepředstavitelně panenské a líbezné, ale taky i nepředstavitelně inteligentní.

„Chichichi!“ chichotaly se bez přestání tak inteligentně, jak jsem jaktěživo neslyšel inteligentně se chichotat žádnou ženu, dotýkajíce se mne přitom na nejrůznějších místech.

Nebudu ani popisovat, co se mnou všechno (zachovávajíce si však svoji nevinnost!) prováděly, stejně by mi to nikdo nevěřil. Řeknu pouze tolik, že tento sen se skončil nejen probuzením, ale taky výronem. Není se ovšem za co stydět, neboť něco takového stává se jistě i osobám mnohem duchovněji založeným než já, například katolickým biskupům a arcibiskupům.

Procitl jsem tedy, to druhé už nebudu více rozebírat, aby se i v mém případě potvrdilo to, že když se někdo ocitne, byť i jen na malý okamžik, v ráji, tak už netouží po ničem jiném než jen po návratu do něj.

I já, probuzen, netoužil jsem již po ničem, než jen po oněch pannách, po jejich něžném a přitom nadobyčej inteligentním laskání, po blaženosti, která mne tam zaplavila.

Jenže jak se tam zpátky dostat?

Pohlédl jsem z okna a v tu chvíli již beznadějně blednoucí východní obzor ukázal mi neomylně cestu zpět do ráje.

„Chci zpátky do ráje! A taky se tam dostanu!“ umínil jsem si, a od té chvíle už dělal vše jen proto, aby se moje slova naplnila.

Nemám řidičák, natož abych měl auto, notabene dodávku.

Ale štěstí mi přálo, protože jsem zrovna ten den měl dostat socku, celých tři tisíce čtyři sta korun v hotovosti. Na poště otvírali v osm. Vyzvedl jsem si peníze a okamžitě běžel do nejbližší půjčovny aut, kde otevírali v devět hodin.

„Dodávku!“ vysypal jsem okamžitě na týpka, který to tam měl na povel.

Týpek si mne změřil pohledem a tónem, jenž v něm prozrazoval odborníka na slovo vzatého, se mne zeptal: „Chcete spáchat atentát?“

„Jo! Dnes se mi zdálo o ráji! Sto čtyřicet a čtyři panny mě šimraly svým ochlupím na bradě. Nemám už tady stání,“ horečnatě jsem mu odpověděl.

„Chápu,“ odpověděl maník a vyplivl sirku, kterou žvýkal, „a chcete najet do muslimů, nebo naopak, chcete u toho hulákat Allahu akbar?“

„Nevím. Hlavně chci najet do lidí, dostat se do ráje,“ řekl jsem, ptaje, „záleží na tom nějak?“

„Jo, záleží. Na muslimy jsou nejlepší německá fára. Mercedes nebo Volkswagen. Allahu akbar se nejlíp zase křičí z francouzských dodávek.

Záleží jen na vás.“

„Mně je to jedno,“ pokrčil jsem rameny.

„Rozumím. Vy prostě potřebujete něco univerzálního. Máme tady jeden tranzit, ten by mohl být pro vás jako dělaný. Lidi, co jsou na tom stejně jako vy, si ho často půjčují. Zatím si ještě na něho nikdo nestěžoval. Pojďte, ukážu vám ho,“ řekl týpek a zavedl mě až úplně dozadu.

Tranzit, který mi nabízel, neměl vůbec žádná skla a jeho karosérie byla provrtána dírami po kulkách.

„Vypadá pěkně,“ řekl jsem.

„Jo, je to fešák. Ty díry jsou od hodných lidí, co měli u sebe zrovna zbraň a shodou okolností uměli i jakž takž střílet.

Vzhledem k účelu, k jakému si ho zákazníci půjčují, nemá ani skla, bylo by to zbytečné. Než vás policajti kvůli tomu zastaví, můžete vjet do nějakých lidí aspoň stokrát. Nehledě na to, že bez oken vás nějaký na místě atentátu přítomný ozbrojený člověk snadněji zlikviduje, takže nemusíte čekat, než přijede policie.

Jde vám přece hlavně o to?“

Týpek se na mě zkoumavě pohlédl.

„Ano, jde mi hlavně o to,“ přikývl jsem.

„Fajn,“ přikývl týpek a usmál se, zasvěceně mrkaje přitom levým okem, „pokud jste ovšem ekologicky založený, jistě víte, o čem mluvím, zelená, ne modrá planeta, atd., mohl bych vám nabídnout i elektromobil. Najdou se i tací, co přitom berou ohled na životní prostředí.

Zrovna minulý týden si ho jeden takový půjčil. Běžel se zrovna nějaký maratón, bylo to myslím pak i večer v televizi, jako že ta dodávka byla elektromobil.

Je to ovšem za dvojnásobnou taxu, to víte, každý špás něco stojí.“

„Mám tři tisíce čtyři sta. Je to celá moje socka,“ řekl jsem.

„Hm, tak to vám stačit nebude. V půjčovném je samozřejmě zahrnuto i pojištění. Ale ani ten tranzit, jak říkám, není špatný, i když je to diesel. Ale nebojte, emisní limity splňuje. To si hlídáme, jsme seriózní podnik.

Tak co?“ chtěl vědět týpek.

„Dejte mi ten tranzit,“ přikývl jsem a za pět minut už opatrně vyjížděl z půjčovny, abych předčasně nenaboural do kandelábru.

Ale brzy jsem naštěstí uviděl před sebou zčernalý shluk lidí. Někdo se nejspíše vyvrátil na chodníku a lidé se kolem něj okamžitě shlukli. Moje řidičské umění stačilo právě na to, abych dodávku navedl tím směrem a šlápl na plyn...

...

To bylo v ráji radosti, když jsem se tam opět objevil. Všechny sto čtyřicet a čtyři panny se na mě vrhly tak vášnivě, že mě vmžiku roztrhaly na kusy. Slast, kterou jsem přitom pociťoval byla vskutku rajská....