Není dne, abych se nemodlil k bohu všemohoucímu, aby se novým pražským arcibiskupen stal biskup Holub, když už ne biskup Hrdlička
Biskup H. byl nezvykle hovorný.
Tím nechci říct, že biskup H. není obvykle příliš hovorný, hovorný je jako všichni biskupové. Tentokrát však jeho hovor příliš neoplýval onou myšlenkovou plytkostí, tak typickou takřka pro všechny biskupy, notabene kněze, jelikož biskup H. se, poněkud překvapivě, nebál zajít na onu halíkovskou hloubku a nemluvit, jako jindy, jen o boží lásce, o její potřebě a o ničem jiném.
„Jak jistě dobře víte, milý příteli, budu brzy jmenován pražským arcibiskupem,“ začal svůj hovor biskup H. a pokračoval, „respektive budu bohem povolán, takříkajíc, na arcibiskupskou sesli. Zdálo by se tedy, že bůh našel ve mně značné zalíbení, protože kdyby tomu tak nebylo, sotva bych se vyšvihl v církevní hierarchii tak vysoko.
K službě bohu je povoláno každý rok nemálo těch nejlepších mužů, ale jen naprostý zlomek z nich se stane arcibiskupy, i když samozřejmě ještě nevlastním kardinálský prsten, ale i to je, dle všeho, jen otázka času. Tuto boží přízeň si vysvětluji svým angažmá v církevních restitucích, nepřeháním, když řeknu, že jsem byl do značné míry jejich mediální tváří.
Podle toho všeho můžete soudit, milý příteli, že před vámi nyní sedí velmi zbožný muž bez jediné poskvrny, muž, na kterého by Náš Pán bez váhání ukázal jako na svého apoštola, kterým ovšem také v jistém smyslu jsem, neboť je mým posláním předávat onu radostnou zvěst, že Náš Pán vstal z mrtvých a kdo v něho uvěří, bude žít věčně!
Věřte však, že nejsem zdaleka tak zbožný, jak se zdá, že i já jsem klesl, padl takřka tak, jako kdysi padl Satan, zdroj všeho zla na celém světě.
Zdá se vám to nemožné, že by někdo takový jako já, mohl padnout?
Nezapomínejte však, že co je nemožné u člověka, je možné u boha a já jsem přece boží sluha, jsem úd Kristova těla a padl-li Satan, proč bych nemohl padnout i já, docela obyčejný biskup?
Nemějte strach, uvěříte tomu hned, co vám všechno, aniž bych cokoliv zamlčel, řeknu. O tom, že budu arcibiskupem, se spekuluje už několik měsíců, ne-li rovnou let. Samozřejmě, že jsem se musel s touto skutečností nějak vyrovnat.
,Proč právě já?‘ ptal jsem se pochopitelně nesčíslněkrát, protože to není jen tak být arcibiskupem už jen z toho důvodu, že to není jen tak být knězem.
Abyste se tomu dobře rozuměl, bůh si s námi, knězi, krutě zažertoval. Ano, slyšíte dobře, zažertoval, myslím to vážně, nežertuji, když říkám, že naše kněžství je velmi krutý žert. Byli jsme povolání ke službě bohu, aby nám za to byl odměnou život věčný.
Ale jaký život věčný?!
Bůh nás zde na zemi učinil prvními, abychom byli v jeho království těmi nejposlednějšími!
Říkám vám, že pekelná muka jsou rajskou rozkoší proti tomu, co čeká nás, kněze v božím království!
Zde jsme povýšeni na duchovní osoby, zde se necháme oslovovat jako důstojní a velební páni, ale tam v božím království budeme poníženi zrovna tak jako byl Kristus ponížen na kříži!
Ale trvalo-li Kristovo utrpení, řekněme, několik hodin, naše utrpení bude trvat v božím království celou věčnost!
Obrazně řečeno, zaprodali jsme tady na zemi svoji duši bohu, povyšujeme se, abychom byli v božím království poníženi, protože bůh musí ve své nekonečné lásce milovat mnohem více než nás všechny ty hříšníky, kteří se obrátí na víru v poslední možný okamžik, jak ostatně stojí psáno v Písmu svatém.
A teď si vezměte, že mám být arcibiskupem!
Jako by nestačilo, že mne bůh učinili již biskupem, a tak znásobil mé budoucí, už i tak nedozírné utrpení ve svém království, ale chce mne učinit i arcibiskupem, aby mne mohl ve svém království srazit ještě níže!
A v tom tkví i příčina mého pádu!
Místo toho, aby radostně přijal tuto církevní funkci, do které mne bůh chce povýšit, abych se nastěhoval do arcibiskupského paláce, kde bych měl veškerý komfort pro církevní práci (komfort není luxus!), zalekl jsem se tohoto nesmírného úkolu, kterým mne bůh hodlá pověřit, zalekl jsem se onoho utrpení, které mne čeká v jeho království, a začal jej prosit, jej, vždy tak milosrdného, aby ze mne tento kříž sňal!
Rozumíte tomu?
Místo toho, abych se radoval z toho, že kříž, který nesu, bude ještě těžší, prosil jsem boha, aby mi ulehčil!
Ale byli bychom my všichni spaseni, kdyby bůh sňal kříž z ramen svého jednorozeného Syna?
Tato moje slabost, tato nechuť stát se biskupem, to bylo ovšem jen Ďáblovo pokušení, to Ďábel mne učinil slabým a nehodným Pánova kříže, jehož tíhy jsem se zalekl.
Přiznávám, že jsem byl, pod vlivem Ďábla, už připraven odmítnout své jmenování do arcibiskupského úřadu, ale zachránil mne sám Náš Pán.
Zjevil se mi totiž včera v pravé poledne a zeptal se mne: ,Proč nechceš být arcibiskupem? Proč nechceš nést můj kříž, na kterém jsem za tebe zemřel? Hle, zde jsou mé rány!‘
A v tu ránu, když mi Náš Pán ukázal svoje rány, když se těchto ran dotkl můj jazyk, jsem pochopil, že nemám jinou možnost, že se musím stát arcibiskupem, i za cenu toho, že budu v božím království o to víc trpět, ale copak není utrpení zdrojem naší katolické hrdosti, copak není utrpení, odmyslíme-li si jisté věci, zdrojem té největší slasti?
Jistě, všichni budou na mě v božím království plivat a močit, ale nebude mne to těšit, protože budu vědět, že nebýt mne, služebníka božího, nikdo z těch, kdo mnou budou v božím království opovrhovat jako tlustým a vyžraným prasetem, by tam nebyli, že by všichni byli věčně zatraceni, kdybych jako duchovní pastýř nezachránil jejich duše před vlkem?
Moje utrpení a ponížení tam, v božím království, bude mi skutečnou odměnou za to, že stanu se tady na zemi arcibiskupem, abych nesl Kristův kříž.“
Biskup H. domluvil, ale dobře jsem viděl, že mu není lehce na duši, i když se zřejmě vnitřně smířil s tím, že se stane arcibiskupem.
Abych jej nějak potěšil, řekl: „Je to pravda, že biskupské svěcení je velmi mystickým zážitkem?“
Biskup H. se při vzpomínce na své biskupské svěcení usmál, pokývnuv na znamení souhlasu: „Ano, je to pravda. Když mi světící biskup položil své ruce na hlavu a do mne tak vstoupil duch svatý, bylo to, jako by mne udeřil palicí mezi oči, tolik hvězd, co jsem viděl, nemá ani Panna Maria ve své koruně.“
„To je dobře,“ přikývl jsem já.
„Myslíte?“ otázal se biskup H. a po chvíli s úsměvem dodal, „po pravdě řečeno, kdyby mělo být mešní víno skutečně Kristovou krví, tak by snad bylo lepší i nevěřit.“
Co tím biskup H. myslel, si netroufám říct, kdo jsem já, abych mohl biskupa H. soudit za jeho slova?
