Byl jsem na pohřbu Zpěvačky. Slunce už docela pálilo, ale jejího bývalého manžela k rakvi opravdu nepustili. Nebo se mi to jen zdálo?
Zbožňuji pohřby.
V obřadních síních krematorií jsem jako doma.
Kochám se pohledem na rakev, čtu náruživě nápisy, jež zdobí věnce na stuhách, doslova chlemtám slzy pozůstalých.
Čím větší a významnější pohřeb, tím se mne větší zmocňuje vzrušení.
Když zemřela Zpěvačka, hned jsem si začal pobrukovat: „Den se v růži skryl...“
Je to pěkná písnička.
Na pohřeb jako dělaná.
Zpíval jsem si ji pořád dokola, až už jsem v mozku neměl nic jiného, jak pusté a prázdné byly by naše mozky bez pěkných písniček...
V den posledního rozloučení jsem si notně přivstal a běžel ještě za tmy ke krematoriu.
Dobře jsem udělal.
Viděl jsem rakev Zpěvačky, i zdrceného syna, který byl opravdu na okraji nervového zhroucení.
„Bože, ten vypadá!“ litovali ho všichni.
„Škoda, že nepustil toho Vávru na pohřeb, mohl být z toho pěkný skandál,“ projevil svoji cynickou povahu jakýsi vskutku nesympatický muž stojící hned vedle mne, zvědavě natahující hlavu jako všichni ostatní.
„Škoda, moc velká škoda, mohli se porvat,“ odpověděl mu sbor rozrušených hlasů.
„Já jsem byla na jejím předposledním koncertě. Za tři dny se jí to pak stalo. Dvakrát přidávala,“ pochlubila se nějaká žena, se kterou jsem si pro jistotu udělal selfie, jeden nikdy neví.
I počasí pohřbu přálo. Slunce svítilo, bylo teplo, bzučel hmyz, nalité pupeny na okolních stromech hrozily každou chvíli vybuchnout. Není to zase tak dávno, co, taky na apríla, napadlo dobře třicet centimetrů těžkého mokrého sněhu. Při představě, že bychom se teď mačkali ve sněhové plískanici, mne zamrazilo.
Když svítí Slunce, když je vzduch vlahý, hned je člověku jaksi lehčeji na duši, i když se setkává s majestátem smrti, to i kar pak čímsi připomíná svatební hostinu...
„Já byl zase i na Vlkovi, ale to se vůbec nedá srovnávat,“ řekl jakýsi člověk v propocené košili, žmoulající v ruce kytici růží, které se mu zatím nepodařilo dopravit k rakvi, i když pak přece jen dodal, „ale tu její rakev mohli taky otevřít.“
„To mohli. Abychom se ještě jednou podívali,“ přikývli ostatní.
V tu chvíli jsem se ohlédl za sebe a spatřil takřka nekonečné lidské moře, a, chtě nechtě, volky, nevolky, mne přece jen zahřálo vědomí, že mnozí z těch, které toto moře tvoří, neuvidí ani rakev, ani syna, a neuvidí to jen proto, že si byli líní přivstat, tak jako já....
Ale to už se v očích všech objevily slzy a jakási žena se nahlas modlila: „Panebože, kéž bych se dožila i pohřbu Zpěváka! To bude nádhera!
To bude kytic!
A družiček v bílém!“
Všech se při těch slovech zmocnilo vzrušení, všemi v tu chvíli lomcovalo jedno jediné přání: „Kéž bychom se Zpěvákova pohřbu dožili i my!“
„Jestli ho nevystaví aspoň týden, tak mě pořádně naserou!“ odplivl si člověk, který byl i na Vlkovi.
Ale to už se rozezněla píseň, v níž se zpěvaččin hlas šplhal k nebeským výšinám.
„Den se v růži skryl...,“ rezonovaly nám lebeční kosti pod náporem zvuku, jenž se linul z reproduktorů a který nebyl ničím jiným než zvěčněným hlasem Zpěvačky, s níž jsme se nyní v slzách naposled loučili.
Cestou z pohřbu stavil jsem se v jakési hospodě, abych to všechno tak nějak důstojně zapil.
Ale sotva jsem si sedl k volnému stolu, hned se ke mně naklonila téhotná žena sedící vedle a šeptem mi horečnatě sdělila: „Nic tady, proboha živého, nepijte, je v tom metanol!“
„Den se v růži skryl...,“ spustilo právě v tu chvíli rádio a já si najednou připadal jako ve snu...
