Na konci školního roku se opíjejí nejen děti, ale i učitelé

Končí další školní rok. Začínají prázdniny. Učitelům a možná i dětem. Ale ještě před pouhým miliónem let žádná povinná docházka neexistovala

            Byl poslední den školního roku, pro samé pugéty nebylo se ve sborovně kam hnout.

            „Tak už to máme zase za sebou!“ gratulovali jsme si navzájem zatímco, kdesi v dálce tichl a mizel ryk opilých děcek, která jsme oznámkovali dle svého nejlepšího svědomí.

            „Je to můj třicátý konec školního roku! Třicet roků učím děti totéž, jak určit vedlejší větu přísudkovou!“ dojatě vykládala jedna kolegyně, z očí se jí hrnuly velké slzy, jimiž skrápěla růže, které dostala od svých žáků, držela je pořád v ruce, nic nedbajíc trnů, jež se jí zarývaly do živého masa, vidno, že za třicet let kantořiny snese člověk ledacos.

            Kdosi otevřel lahev kubánského rumu a nechal jí kolovat. Dlouhými doušky zalévali jsme se vyprahlé duše, jež se nyní měly opět zazelenat, vegetační sezóna kantorských duší je krátká, byť nám lidé vyčítají, že máme dva měsíce prázdnin.

            Ale co jsou to dva měsíce prázdnin, víme-li, že po jejich konci se opět vrátíme do pekla?

            Oněch lahví kubánského rumu muselo po sborovně kolovat nejspíše víc, protože jsem se docela opil a cestou ze školy si ustlal na zemi v parku, jenž se nalézal poblíž naší školy.

            Ztratil jsem pochopitelně pojem o času i prostoru. Mé smysly konejšivě otupěly a stejně tak i vědomí, nastala ona kýžená chvíle vysvobození.

            „Proč tomu tak není pořád? Proč není normálním stavem právě tento stav? Proč musíme chlastat, abychom byli svobodní? Proč je to tak pitomě zařízeno?“ ptal jsem se sám sebe v duchu, nenacházeje, třebaže učitel, na tyto otázky odpovědi, klada si je naštěstí sám, neboť kdyby mi je kladli ti malí geniální zmetci, již číhají na každou moji chybu, byl bych zahnán do kouta.

            Ano, je to přece nenormální, že se opíjíme, abychom mohli uniknout realitě, svému vlastnímu životu!

            Naštěstí jsem byl opilý dostatečně na to, abych se tím nemusel trápit, abych se nemusel trápit ničím, dokonce ani tím, že vymývám dětem mozky, že z nich dělám stádo, že do nich hustím vědomosti, které jim v praktickém životě nikdy k ničemu nebudou, nač potřebují vědět, kdy byl upálen Jan Hus?

            Vždyť je to jen mrtvá minulost, na které nijak nezáleží!

            „Děti by se měly učit o tom, co bude, to by mělo smysl, ne o tom, co bylo!“ bleskla mi hlavou opilá myšlenka.

            Snad pod jejím dojmem pokusil jsem se vstát.

            Podařilo se mi to.

            Ale nedošel jsem dál než k nejbližší lavičce, na kterou jsem se svalil.

            Tu a tam kolem mne někdo prošel.

            „Učitel! Jistě nutí děti, aby memorovaly!“ četl jsem v očích kolemjdoucího člověka své odsouzení.

            „A co mám dělat jiného?“ chtěl jsem vždy zvolat, ale ztěžklý jazyk mi to nedovolil, takže jsem jen cosi ztěžka zamumlal.

            „Je ožralý jako prase! Učitel....“ mávli lidé rukou a šli dál, možná ještě měli doma někde schované vysvědčení, možná někteří z nich zmlátili své děti za známky, které přinesly ze školy, za čtyřku z matematiky, z níž se bude povinně maturovat...

            Přes všechnu moji opilost začalo mi v duši klíčit cosi palčivého. Jakoby alkohol v mé krvi přestal náhle účinkovat a nesmyslnost veškerého bytí udeřila na můj mozek plnou svou silou.

            „1415 upálení Jana Husa! Ten už to má aspoň za sebou!“ zvolal jsem zoufale a v tu chvíli zjevil se mi anděl milosrdenství.

            Byl to jen přízrak, samozřejmě, ale co na tom?

            Vypadal docela jako člověk, který však skutečně ví, o čem mluví. Podle toho jsem poznal, že není z tohoto světa. Každý, kdo ví, o čem mluví, není z tohoto světa, protože veškerá moudrost tohoto světa jsou jen bláboly a nic víc, bláboly, které se učí ve škole...

            „Trápíš se pro mizernost svého života? Trápíš se pro ubohost své profese?“ zeptal se mne tento anděl.

            „Ano, proč je všechno tak nesmyslné?“ přikývl jsem.

            Anděl přisedl si ke mně na lavičku a začal vykládat: „Rodiče, jež mne přivedli na tento mizerný a tragikomický svět, byli pomatení. Věděl jsem to hned od začátku, bylo mi jasné, že jsou vyšinutí. Když dosáhl jsem věku šesti let, plně se to potvrdilo.

            Nejenže mi odložili nástup do školy o rok z důvodu jakési své fixní ideje, že je to tak pro mne lepší, ač ve skutečnosti vůbec nebylo, ale taky mě nedali do normální školy, ale do školy montessori.

            ,Lépe se tam rozvinou jeho dovednosti! Budou tam mít k němu individuální přístup!‘ malovali si to.

            Nejpozději v tu chvíli jsem jimi začal opovrhovat.

            Strávil jste někdy, byť jen jeden jediný den ve škole montessori či ve škole waldorfské?

            Nic nemůže mít na dítě zhoubnější vliv než metody výuky tam uplatňované!

            S dítětem nemůžete jednat jako rovný s rovným, právě proto, že je to jen dítě!

            Nemůžete s ním jednat jako rovný s rovným a zároveň mu ve všem ustupovat. Dítě, které nenaráží na překážky, jež musí neustále překonávat, docela zparchantí!

            Nepíšete-li diktáty, v nichž se každá chyba krutě trestá, sotva můžete být mládětem, jež se učí, jak přežít v džungli.

Nechávají-li si vás ve škole jen hrát, pak před vámi skrývají pravou podobu světa, pak vás nerozvíjejí, ale právě naopak, konzervují ve vás jen onu dětskou panovačnost, která snad platí na ty, kteří vás milují, ale sotva může platit na ty, kteří jsou vašimi konkurenty v boji o život, o predátorech nemluvě.

Já jsem si jen hrál, ale děti v normální škole cvičili svůj mozek. V normální škole ve skutečnosti odděluje zrno od plev, ne ve všech těch alternativních školách. Tam jsou na vás jen hodní. Ale jedině v boji s nepřáteli se můžete zdokonalovat a rozvíjet. V alternativních školách si jen lebedíte, ale v normální škole musíte bojovat.

Každé příkoří, kterého se vám tam dostane, vás jen ve skutečnosti posiluje, tříbí vaši vůli a váš charakter.

Má-li být škola skutečnou školou, pak musí být školou nepřátelskou.

Jenže jak jsem to měl vysvětlit svým rodičům, když byli docela pomatení?

Schválně jsem se špatně učil, abych je upozornil, že není v něco v pořádku, ale v montessori škole vás ani za boha nenechají propadnout, neboť by tím popřeli sami sebe...

Dal jste letos na vysvědčení hodně pětek?“

Anděl se na mne tázavě podíval.

„Dal jsem letos na vysvědčení skoro samé pětky. Skoro nikdo nevěděl, kdy byl upálený Jan Hus,“ odpověděl jsem.

„Dobře jste udělal! Jen ať se to hezky naučí, vštípí do své paměti. Ne kvůli Husovi, kvůli sobě! Klidně je nechte i propadnout, nezaslouží si nic jiného!

To je smyslem vašeho požehnaného života a vašeho povolání!“ sdělil mi anděl a zmizel.

Jeho slova mne povzbudila.

I proto byl Jan Hus přece tak upálen, abychom se o tom učili, věděli, kdy se tak stalo, kterého dne.

Můj život se mi už nezdál tak nesmyslný, i když trvalo ještě dlouho, než jsem se dostal domů a lehl si konečně, oblečený, do postele.

Když jsem se probudil z opice, měla děcka už už prázdniny.

„Jako dítě jsem jezdil, vyzbrojen sekerkou a ešusem, hned první prázdninový den na tábor.

Trval tři týdny a byl jsem na něm docela bez mobilu,“ vzpomněl jsem si hned a šel hledat do lednice kefír.