Mnozí zdejší blogeři používají slovní průjem na zvýšení čtenosti a karmy. No, a já ho používám na účel zcela opačný. Jelikož mi čtenost a karma jaksi nechutně rostou, nasazuji proti tomu tento slovní průjem. Snad zabere!
Stál jsem, poněkud nervózní a netrpělivý, na hřbitově, snaže se usilovně pochopit, co mi říká starý hrobník, kterého jsem vytáhl z domu přímo od oběda.
„Vidíte sám, pane, že země je ještě zmrzlá na kost.
Ono to vypadá, že sluníčko už hřeje, vždyť já sám jsem včera proseděl skoro celý den na zápraží, ale ty strašlivé mrazy, co byly předtím, to není žádná legrace.
Ještě to chvilku potrvá, než země povolí, ještě tak nejmíň týden, ale spíše dva.“
„Tak dlouho nemůžu čekat,“ řekl jsem, když mi došlo, co mi chce hrobník sdělit.
„Nejde to, pane,“ trval na svém, položiv mi ruku na rameno, „věřte mi. Co já už vykopal hrobů.
Byly časy, kdy se jich muselo vykopat třeba i pět za jeden den. Ani nechtějte vědět, kdy jsem se vracíval domů. Děti vyrostly, ani nevím jak.
Jestli mi nevěříte, zkuste si to krumpáčem sám, kopnout do země.
Půjčím vám svoje pracovní rukavice, tu máte.“
Hrobník mi podával svoje pracovní rukavice, ale já jsem si je nevzal.
„Jsem slabý jako moucha,“ řekl jsem a nazlobeně dodal, „proč ta země musí být zmrzlá?!
Zrovna teď, kdy to nejmíň potřebuju!“
„Mrzlo, pane, to víte,“ řekl konejšivě hrobník, nasadiv si zpátky svoje pracovní rukavice, „to se nedá nic dělat.
Uhodily mrazy, spousta lidí bez domova umrzlo, to se ví, to jinak ani nejde, když je zima. Ale příroda si potřebuje odpočinout. Pravda, nemuselo mrznout tak dlouho, mohlo se i dřív oteplit. Ale buďme rádi aspoň za to, že už nemrzne teď, a mohlo by přece ještě mrznout, ještě není tak pozdě, aby nemohlo mrznout.“
„Co budu teď dělat?“ zvolal jsem zoufale, hrobníkovo konejšení na mne nijak neúčinkovalo.
„Dal by se rozdělat oheň. Země pod ním by se nahřála a roztála, dřív se to tak dělávalo.
Ale kdo vám dnes rozdělá oheň bez povolení?“ řekl hrobník.
„Povolení?“ opakoval jsem po něm docela bezmyšlenkovitě jako ozvěna.
„Jo, potřebujete povolení. Dřív jak za týden ho nedostanete. Je to, myslím, kvůli hasičům. Aby lidi svévolně nevypalovali na jaře starou trávu. Píšou ve všech novinách, že se tím páchají strašlivé škody.“
„V jakých novinách?“ pohlédl jsem nepřítomně na hrobníka.
„V jakých si vzpomenete,“ odpověděl.
„Už dlouho jsem žádné noviny nečetl,“ pronesl jsem si pro sebe.
„To buďte rád. Je to tam samá politika. Ale o včelách ani slovo,“ poznamenal hrobník.
„O včelách?“ rozveselila mne ta poznámka natolik, že jsem se rozesmál, „hahaha!“
„Ano, o včelách. Já čtu ty noviny jen proto, že tam bude něco o včelách. Ale je tam jen samá politika, o včelách nic,“ řekl hrobník.
„Ale ani v evangeliu není o včelách ani slovo,“ řekl jsem přísně, smích byl ten tam.
„To je pravda. Tam se zase píše jen o naději. Člověk si nevybere, když se chce dozvědět něco nového o včelách,“ pokýval hrobník hlavou.
„Takže říkáte, že dřív jak za týden země nerozmrzne,“ vrátil jsem se k tomu, co mne nejvíc zajímalo, a ukázal pod své nohy, na místo, kde měl být vykopán hrob.
„Ne, pane.
Kdysi jsem to dělával za příplatek, protože není větší otročiny. Ale teď už to nemám zapotřebí. Jsem starý a člověk má na stáří jiné priority.
Důchod mám pěkný, je to zrovna dva měsíce, co mi ho začali vyplácet, něco jsem si našetřil a snad nám dají i ty zlevněné jízdenky. Ani děti nás, mě a ženu, nenechaly na holičkách, každé nám posílá peníze podle svých možností, nouzí rozhodně nestrádáme.
Ta dřina, to už není nic pro mě. Všechno, co jsem chtěl mít, mám. A ani to, co mám, si do hrobu nevezmu, hehe!“ zachichotal se hrobník.
„A jiný hrobník zde není?“ zeptal jsem.
„Ne, není, pane. Jsem tady jediný. Ale že bych se kvůli tomu budil v noci, jako kdo to bude dělat, až já jednou nebudu, to ne, to se nebudím,“ odpověděl hrobník.
Jeho slova mne pohroužila do hlubokého, ovšem hlasitého přemýšlení.
„Půda je zmrzlá, vše je tedy ztraceno. Naděje umírá poslední, ale co když se ještě ani nezrodila, co když ještě ani nepřišla na tento svět?
Bez hrobu nedostanu se dál, i kdybych sebevíce chtěl. On je klíčem k pochopení toho, k čemu dochází při počet a co je skryto pod příkrovem hřbitovní hlíny. Ale ani krumpáč a lopata zde nic nezmohou, leda snad by lidské prsty byly tím nejzpůsobilejším nástrojem, leda by snad lidské prsty byly jedině tím, čím lze přemoci promrzlou zemi, přinutit ji k poslušnosti.
Ano, nejde-li to krumpáčem a lopatou, musí to jít prsty!“
Pohlédl jsem na hrobníka.
Ten přikývl: „Taky mne to napadlo. Už prve. Když jste mne tahal od oběda. Ale bál jsem se to říct nahlas, abyste mne snad nepovažoval za šílence, abyste si nepomyslil: ,Nebohý muž! Celý život kope hroby, žádný div, že se z toho zešílel!’
Ano, prsty, docela holými, by to snad šlo, i když jsem to nikdy nezkoušel.“
Hrobníkova slova mi vlila do žil nevídanou naději. Klesl jsem na kolena a jako pes začal hrabat v zemi.
A hlína, dosud tvrdá jako kámen, měkla pod mými prsty jako nejvášnivější milenka. Za pouhých patnáct minut podařilo se mi vyhloubit obdélník o rozměrech padesát krát sto osmdesát centimetrů a hluboký dobře centimetrů deset.
„Člověče zlatá! Jde to!“ vykřikl jsem na hrobníka, aniž bych se něj podíval.
Ne, teď už o tom nemohlo být nejmenších pochyb, byl jsem zachráněn!
