Včera se konal koncert Jarka Nohavici. Koncert, který se nikdy nekončí, protože písně Jarka Nohavici jsou věčné
Koncerty Jarka Nohavici jsou pro mne malým Slunovratem, celý se useberu ve svém nitru a hned se cítím dobrým člověkem, protože dobrý člověk přece miluje poezii, pláče nad neštěstím Pravdy, za kterou se vydává Lež.
„Eben je lepší, protože hlubší!“ říkají někteří malomyslní lidé.
„Kdepak, kdepak! Podívejte se na Nohavicovy kotníky, jak jsou okopané!“ nesouhlasím s nimi a ti lidé se rozplynou jako pára nad hrncem, v němž vaří se horká voda na svini, aby se mohla sprchovat.
Jdu na koncert Jarka Nohavici a vím, že jsem i já velký, protože Jarek Nohavica je, díky Alláhu, velký básník.
Kolikrát jsem s ním už zpíval Když mě brali za vojáka?
Dobře už milionkrát, vždy když mě stříhají dohola zpívám si v duchu tuto píseň, zatímco nikde není žádná válka, jen čirý a krystalický mír.
„Když je mír, jsou vojáci zbyteční, ke zdi s nimi, ať si ještě dají vodku na zdraví, než je sežehnou plamenomety spásy a vykoupení!“ říkám na adresu těch, kteří mě stříhají do hola.
A tak jdu na koncert Jarka Nohavici.
Je třeba slyšet poezii po sté, po tisící, je třeba spatřit na nebi rozcuchanou kometu, je dobré, když se mluví nahlas o míru.
Lidé sedí v řadách nad sebou.
„To je on!“ víme všichni a sami sobě přísaháme, „i do pekla za ním půjdeme, za naším básníkem, jako jdou všichni apoštolové za Kristem do nebe!“
Průsečíkem všech našich životů je Jarek Nohavica!
V něm se zhmotňuje naše existence!“
Sedíme v řadách nad sebou a zpíváme.
Zpíváme o sobě samotných, protože ta slova, ty melodie, to jsme my sami, sami sebe reprodukujeme v těchto okamžicích, jež jsou od ostatních okamžiků jasně a zřetelně ohraničeny Jarkem Nohavicou, který nás zbavuje všeho zlého.
Tady je mír, tam je válka!
Tady je pravda, tam je lež!
Tady jsme my, tam jsou oni!
A Jarek Nohavica?
Je v něm všechno!
Je v něm Sarajevo i Vedro!
Je v něm to, co je i v nás!
A pak došlo na Kometu, vždy dojde na Kometu, protože v Kometě je všechno!
Posvátný hymnus všehomíra.
Už nesedíme v řadách nad sebou, ale stojíme.
Už nezpíváme nahlas, ale v duchu a náš zpěv se nese vesmírem, vyplňuje bezezbytku všechen jeho prostor.
„Kéž by se Kometa zpívala pořád dokola! Kéž by Jarek Nohavica nikdy už nesešel z pódia a zpíval pořád dokola Kometu!
To by se rodilo v porodnicích!
To by byl všude mír!“ přeji si, přejeme si všichni.
A naše přání je vyslyšeno!
Jarek Nohavica zůstává na pódiu a s ním i dva hudebníci, kteří ho doprovázejí na šalmaje.
Jedna Kometa skončí, druhá začíná, jako není nikdy dost Boha, není ani dost Nohavici!
A dokud bude Nohavica zpívat Kometu, bude na světě mír.
„Věčný mír!“ věřím a má víra se naplňuje!
Nad Amfiteátrem se vznáší Kometa a stánky s občerstvením jsou osiřelé, kdo by teď myslel na žrádlo!?
A ta Kometa se už nad námi bude vznášet navěky, ona tu bude a my tu budeme a Jarek Nohavica tu bude a žádné zlo nebude a žádná lež nebude, žádné falešné tóny nebudou, protože Jarek Nohavica je to dobré v nás a toho dobrého v nás je tolik, že by se to nevešlo ani dvou lodních kufrů ze solidní vepřovice, natož do sevřené dlaně, kterou v horečce bušíme na zrezivělé dveře od ráje.
