Jsme všichni jen slepí žebráci, kteří natahujeme své ruce a žadoníme o almužnu, a těch pár drobných, které nám tu a tam někdo věnuje, jsou pro nás hotový poklad
Stál jsem u cesty jako vždy s nataženou dlaní a žebral.
„Smilování, přispějte slepému na živobytí!“ zarýval se můj hlas do svědomí bližních.
Ale marně!
Byla ekonomická krize, zdražily energie, do toho ještě ten římský green deal, lidé obraceli šekely ve svých dlaních, div ne jako svátost oltářní, kdo by něco dal slepému žebrákovi?
Žebral jsem dobře už půlden a moje dlaň byla pořád prázdná. Slunce žhnulo, hlava se mi točila, ve vaku z kozí kůže už jsem neměl ani kapku vody, ale co mi zbývalo, než stát tak, dlouho, dokud se někdo nade mnou neslituje a nevtiskne mi do dlaně aspoň mizerný šekel, abych si mohl na trhu koupit u Turka kebab?
Ale cesta byla prázdná. Nikdo po ní nejel, ani šel, vypadalo to, jako by už skutečně došel benzín a tak se naplnila dávná proroctví.
Už jsem to chtěl zabalit, jít se schovat někam do stínu, abych neměl úžeh, ale v tom u mě zastavilo auto, podle tichého motoru jsem hned poznal, že je to elektrický kodiaq.
„Smilování, přispějte slepému na živobytí!“ spustil jsem okamžitě.
„Peníze nemám, nejsem důchodkyně,“ uslyšel jsem milý, nad pomyšlení sametový ženský hlas, který dodal, „ale nějak ti přece jen můžu pomoci.“
„Jak mi můžete pomoci, když mi nedáte peníze?“ zakvílel jsem.
„Dám ti skvělý tip,“ odpověděla žena a mne do nosu udeřil její dráždivý a zároveň nesmírně libý parfém, jako první jsem ucítil sladké tóny italského pomeranče a hruškového nektaru, které vzápětí vystřídala exotická tygří orchidej, aby nakonec čichový koncert zakončilo aroma slaďounkého karamelu ve spojení s indonéskou pačuli.
„Jaký skvělý tip?“ chtěl jsem vědět.
„Přesně za týden, přesně v tuto hodinu bude tudy kráčet Spasitel,“ sdělila mi žena
„Spasitel? Jaký Spasitel?“ podivil jsem se.
„Docela normální Spasitel. Přišel na svět, aby nás spasil,“ odpověděla žena.
„Dá mi peníze?“ zeptal jsem se.
„Ne, peníze ti nedá. Ale navrátí ti zrak. Bude spěchat do Jeruzaléma, aby se tam nechal pro naši spásu ukřižovat, aby mohl vstát z mrtvých“ vysvětlila mi žena.
„Ukřižovat?“ podivil jsem se.
„Nu, ovšem ukřižovat,“ řekla žena a pokračovala, „jak jsem říkala, bude spěchat, půjde s ním spousta lidi, kteří budou na to ukřižování náramně zvědaví. Jestli chceš, aby ti navrátil zrak, musíš proto křičet. Nesmíš se nechat odbýt.“
„A co mám křičet?“ chtěl jsem vědět.
„Musíš křičet: ,Synu Davidův, smiluj se nade mnou!‘“ poradila mi žena.
,Synu Davidův, ne synu boží? Říkala jste přece, že je to Spasitel,“ podivil jsem se, proč mám Spasitele oslovit jako Syna Davidova, když nebylo většího hajzla než krále Davida.
„Synu Davidův, ne jinak!“ nařídila mi žena a dodala, „smiluj se nade mnou!“
„Smiluj se nade mnou!“ zopakoval jsem, ale pak se zarazil, „ale co když se nade mnou nesmiluje?“
„Smiluje se nad tebou. Neměj strach. On se smiluje nad každým. Pro něj to nic není vrátit ti zrak. Vždyť křísí i mrtvé,“ uklidnila mne žena.
„Křísí i mrtvé?“ podivil jsem se.
„Ovšem. Spousta lidí už díky němu vstala z mrtvých,“ odpověděla žena.
„Proč tedy nevzkřísil všechny mrtvé a neuzdravil všechny nemocné?“ zeptal jsem se.
„To je tajemství, jak říká prof. Halík, musíte se zeptat jeho,“ odbyla mě žena a odjela.
Její slova mi nedala spát. Přesně týden na to jsem stál u silnice a čekal na Spasitele, který měl spěchat do Jeruzaléma. A opravdu jsem ve dvanáct hodin uslyšel kroky nesmírného zástupu lidí.
Hned jsem začal křičet: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou! Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“
„Kdo je ten žebrák? Odkliďte ho z cesty! Musíme být včas v Jeruzalémě, aby se naplnil plán boží spásy!“ uslyšel jsem nahněvaný hlas jakéhosi polského arcibiskupa a kdosi se mne opravdu snažil odtáhnout od cesty, syče mi do ucha, „zbláznil jste se, člověče!? Zdržovat Mistra na cestě do Jeruzaléma!
Copak nevíte, že tam má být ukřižovaný?“
Ale já se nedal!
Vytrhl jsem se a vrhl se tam, kde jsem tušil Spasitele, křiče jako o život: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“
Zase mne uchopily něčí ruce, ale byly to ruce ženy, těhotné ženy. Chtěl jsem se z nich vytrhnout, protože jsem měl strach, že mne odtáhnou zase pryč. Ale ty ruce mne držely jako kleště.
„Necukej tolik sebou, člověče! Mistr zaslechl tvé volání a nařídil mi, abych tě k němu přivedla. Již brzy okusíš jeho milosrdenství! “ uslyšel jsem hlas Marie z Magdaly.
Přestal jsem se cukat a nechal se vést ženou.
Odevšad bylo slyšet nespokojené reptání polských biskupů: „Přijdeme pozdě do Jeruzaléma, boží plán se nenaplní!“
Ale Marie z Magdaly kašlala na polské biskupy, nadávajíc jim do polských Židů, a přivedla mne před Spasitele.
„Co chceš, abych pro tebe udělal? Můžu pro tebe udělat cokoliv,“ slyšel jsem Spasitelův hlas.
„Nevidím, Mistře, jak jistě sám vidíš! Ať vidím, Mistře!“ zvolal jsem.
„Tak málo po mně chceš?“ zeptal se Spasitel a já v tu chvíli uviděl!
Uviděl jsem Spasitele, který byl pomenší postavy, vlasy sčesané na stranu a pod nosem měl knírek, takový úzký knírek, který mu však nesmírně slušel.
„Co jsem dlužen, Mistře, za své uzdravení?“ zeptal jsem se.
Mistr se rozesmál.
„Copak nejsi žebrák? Vždyť nemáš nic jiného než svoji duši. Chceš mi ji snad upsat?“ řekl vesele Spasitel.
„Něčím přece musím zaplatit za své uzdravení a opravdu nemám nic jiného než svoji duši. Vezmi si ji, ať nejsem tvým dlužníkem,“ namítl jsem.
„Ne já, ale tvá víra tě zachránila. Nic mi nedlužíš. Ale když jinak nedáš, vezmu si tvoji duše, duše jednoho žebráka vydá za tisíc duší polských biskupů, ti by mi nedali ani moje vlastní tělo, kdyby ho mohli rozprodat!“ řekl Spasitel s úsměvem a znova se vydal pěšky na cestu do Jeruzaléma.
Vydal jsem se v Jeho stopách spolu s ostatními jako Jeho učedník, do Jeruzaléma už to nebylo zase tak daleko. Kráčel jsem jako poslední na konci toho dlouhého procesí, ale žádného slepého žebráka, jakým jsem byl já, jsme už po cestě nepotkali, jako by žádní slepí žebráci už ani neexistovali, uzdraveni jako já, nebo je všechny odvezli někam do koncentráku...
