Velký rozruch způsobil zde nedávno zveřejněný článek o knize docenta M. Grebeníčka. Tak velký, že mne taky dokonale rozrušil, takže přispívám svou trochou do mlýna
Soudruh Etřík zdál se mi po celou pracovní dobu zadumaný, jaksi nesvůj, však taky tolik zmetků u pracovníka tak poctivého, fortelného a svědomitého bylo něco zcela neobvyklého.
Přičítal jsem to tomu, že venku sněží a to že způsobuje u jemného a citlivého soudruha Etříka cosi jako nezvladatelnou depresi.
Proto, když bylo po směně, a my už byli řádně osprchováni, jsem mu ještě na šatně řekl, abych ho povzbudil: „Nu, snad nebude sněžit věčně, soudruhu!
Než se nadějeme, máme tady pětadvacátý únor a po něm nejpozději do měsíce přijde jaro a s ním i první máj, svátek nás všech pracujících!“
„Co?“ podíval se na mě soudruh Etřík zcela nepřítomně.
„Za chvilku tu máme první máj, soudruhu!
Hlavu vzhůru, však my západním demokraciím ještě natrhneme prdel!“ zvolal jsem povzbudivě.
Soudruh Etřík si však otřel znaveně čelo a řekl: „Četl jsem tu knihu od soudruha Grebeníčka. Tu o těch restitucích.“
„Ano, je to moc pěkná kniha.
Jen mne utvrdila v názoru o chamtivosti všech sedmi církví, jež jsou zmiňovány ve Zjevení,“ řekl jsem na to.
„To je to!“ zvolal zoufale soudruh Etřík.
„Co?
Fakta v této knize jsou zcela nezpochybnitelná.
Po přečtení této knihy jsem si ještě více uvědomil obrovský přehled, vzdělanost, znalosti a inteligenci Doc PhDr. Miroslava Grebeníčka.
Jeho úrovně dosahuje málokterý politik a nejspíše i historik, o těch v ÚSTRu ani nemluvě,“ přikývl jsem.
„Právě,“ rozhodil zoufale rukama soudruh Etřík a pokračoval, „já si při četbě uvědomil, jak nebezpečná je naše komunistická ideologie, když naši straničtí funkcionáři svoji honbu za mocí a majetkem postaví nad jakékoliv mravní principy. Dalo by se napsat, že my, komunisté jsme svého boha, pracující lid, nahradili krvavým bohem Mamonem.“
„Co to říkáš, soudruhu?“ vytřeštil jsem oči na soudruha Etříka.
Ale ten pořád vedl svou divnou řeč: „Můj závěr tedy je, že na základě znalostí historie a faktů Doc. PhDr. Grebeníčka v jeho knize „Ve znamení kříže“, jsem se utvrdil v názoru, že my, komunisté se od katolíků nijak nelišíme.
Jsme stejní jako oni, jak se dostaneme k moci, okamžitě rozpoutáme peklo. Vše, co odporuje naši ideologii, našemu vidění světa, naše jediné pravdě, zjevené nám soudruhem Leninem, nemilosrdně likvidujeme stejně jako oni.
Církev upalovala a zabíjela kacíře, my zase popravovali třídní nepřátele a uchýlkaře.
Katolická církev a naše, komunistická strana, jsou jen dvě strany jedné a téže, totalitární mince.
Řekni sám, copak neuctíváme soudruha Marxe jako sv. Jana Křitele, soudruha Lenina jako Krista, soudruha Stalina jako svatého Petra, soudruha generálního tajemníka jako Svatého Otce?
Copak není stranická věrchuška totéž, co církevní klér?
Jsme stejní jako oni, o nic lepší!“
Názor soudruha Etříka mi vyrazil dech. Ale naštěstí jsem se brzy vzpamatoval a začal jednat v duchu stranické linie, takže ještě téhož dne naše stranická buňka exkomunikovala tohoto kacíře ze strany.
Věru, nechtěl bych být v jeho kůži, až se veškerá moc vrátí zase pracujícímu lidu, až přijde soudruh Lenin podruhé na tento svět!
