Mstít se teď totálně poraženým by bylo velmi, ale opravdu velmi nefér. Věřím, že něčeho takového není pan prezident schopen ani v nejmenším
Špendlík by slyšel v kavárně spadnout na mramorovou podlahu, jež se svou barvou nápadně podobala obličejům všech přítomných hostí, kteří mrtvě hleděli do svých šálků. Člověk, který by vešel v tuto chvíli dovnitř, jistě by si myslel, že se ocitl v muzeu voskových figurín.
Zkáza a zmar!
Tak a nijak jinak musela by se popsat atmosféra panující zde.
Po dlouhých minutách této mrtvolné agonie, probudila se pražská kavárna přece jen k životu.
„Já mám takového vzteka! Pojďme něco rozmlátit!“ zvolal asi osmdesátiletý muž s prošedivělým vousem a příjemně měkkým hlasem.
Pražská kavárna rázem ožila. Zmínka o ničení a destabilizaci rázem vlila skleslým kavárníkům krev do žil. Všichni se hrnuli ven, už ne mrtvolně bledí, ale rudí vzteky zrovna tak jako ty trenýrky, které kdysi vyvěsili nad Hradem.
Stalo se však cosi nečekaného, protože rozběsněné kavárenské lůze postavil se do cesty jakýsi muž, na první pohled sice taky inteligent, ale přece ne ještě tak zhovadilý jako ostatní.
„Stát!“ zařval, stoupnuv si do dveří, mávaje rukama, jako by to byly lopatky větrného mlýna.
Ohromena tím, kavárenská lůza, jsa ve své podstatě zbabělá, jako všechna lůza, se zastavila.
„Pánové, pánové, a dámy taky ovšemže, jen počkejte, tímto se nic nekončí, ještě ukáže!“ zvolal onen inteligent a pokračoval, „ano, ještě se ukáže, že Miloš Zeman je gentleman!
Ano, musí být gentleman, protože jako inteligentní člověk musel pochopit, že volba prezidenta byla referendem především o něm.
Ano, vyhrál, to jsme nuceni veřejně přiznat!
Ale i on musí vědět, že to vítězství není ani trochu drtivé. Vzhledem k tomu, kdo proti němu stál, není to žádné vítězství o parník!
Pánové a ovšemže i dámy, jsem přesvědčen, že Miloš Zeman dobře ví, že všichni ti, kteří jej nevolili sotva mohou být pražská kavárna, jistě dobře ví, že jsou mezi jeho nevoliči mnozí lidé, kterým záleží na této zemi stejně, ne-li ještě mnohem více než pánům Mynářovi či Nejedlému!
Kdo jiný už by měl být gentleman než prezident!
Pánové a dámy, ovšemže, jsem přesvědčen, že Miloš Zeman je v podstatě příjemný člověk, jak se shodují všichni ti, kdož od něho obdrželi státní vyznamenání. A teď, když dosáhl všeho, čeho lze v našem demokratickém státě dosáhnout, nemůže mít už žádného zájmu na tom, aby se nadále hloubily příkopy.
Ano, přiznejme si, že Miloš Zeman je politický génius a tohle, že není válka. Nepočínejme si jako onen šachista, který opovrhoval svým odpůrcem proto, že nehraje podle pravidel, a pak jím byl poražen. I když Zemanovo nadání jest pro nás zlověstné, varujme se toho, abychom jej neuznali.
Dívejme se na věci tak, jak jsou, máme odpůrce, v jehož charakteru je několik zřejmých rysů politické geniality.
Ani toho se ovšem nelekejme. Žádnému ani částečnému géniovi se nepodařilo vyvrátit svět z jeho přirozené základny, kterou je v našem případě touha části národa po jakési elementární slušnosti.
Tento muž ví o silách, které hýbají lidmi téměř tolik, jako ví Edison o elektřině.
Rozdělil-li národ proto, aby se mohl stát prezidentem, tak je jistě v jeho moci náš národ sjednotit!
Dejme mu proto tuto šanci, o kterou nás nyní, byť ne veřejně, prosí a žádá!
Umožněme mu být tím, koho v něm chceme vidět i my, kavárenská lůza!
Tento muž nemá nyní již co ztratit, což dobře ví. Může jen získat, může získat obdiv a úctu ne-li snad celého národa, tak alespoň jeho drtivé většiny.
A naší povinností je mu to umožnit, naší povinností je podat mu ruku, protože mstít se tomu, kdo uznává svou porážku a velikost vítěze, to je svinstvo, jehož jsou schopní jen ti největší hajzlové.
A kdyby Miloš Zeman byl přece jen takový, kdyby odmítl tuto naši podanou ruku, pak by už, pánové a ovšemže i dámy, nemělo už vůbec nic smysl...“
Inteligent se zalkl velikostí svých vlastních slov.
To neměl dělat, protože kavárenská lůza, nechápajíc vůbec význam těch slov, se vzpamatovala ze svého překvapení.
„Hovno, Majere, hovno!“ zvolal opět onen osmdesátník s prošedivělým plnovousem, vraziv nebožákovi jednu pěstí, „jen počkejte, tímto se nic nekončí, jedeme dál!
Teď jsme bohužel zase nevyhráli, ale nevzdáváme se. Budeme i nadále při každé příležitosti to zkoušet stále znovu a znovu, nahlodávat a destabilizovat pozice vítěze, co kdyby to náhodou vyšlo a podařilo se?!
Za mnou, a můžete mi říkat jenom učiteli!“
Lůza se s nenávistným rykem vyvalila ven ze svého kavárenského brlohu, mávajíc fanglí humanity, pravdy a lásky, slušnosti, společenské jednoty a demokracie, řvoucí s pěnou u huby: „Volby neplatí! Volby neplatí!“
