Metafyzické konotace izraelsko-palestinského konfliktu v nás

Vracíme se velkou časovou smyčkou do starozákonních časů. Jedním z důsledků tohoto věčného návratu je i opět hmatatelná Boží přítomnost, kdy se nám Bůh nejhmatatelněji zjevuje především v tzv. lidském utrpení

            V Božím království, zatím takřka liduprázdném, bylo nebývale rušno.

            „Vstávej, vstávej, už je čas!“ budil Otec Syna po své levici.

            „Jak může být čas, když je tady u nás jenom samá věčnost, kam se podíváš? Kde je věčnost, tam přece ní žádný čas,“ ospale zamumlal Syn.

            „To já říkal jen tak, aby bylo jasno, že nikdo, kromě mě, tebe a samozřejmě tadyhle Ducha svatého neví dne, ani hodiny,“ řekl Otec a silně zatřásl Synem, „hybaj z postele. Půjdeš na pozemský svět!“

            Ale Synovi se z Božího království moc nechtělo.

            „Pošli tam Ducha svatého. Ten je tam při biřmování přece pečený vařený. Stačí, když nějaký, jedno jaký biskup, Holub, nebo Duka, to je prašť, jak uhoď, natáhne svoji ruku a Duch svatý přiběhne do pozemského světa jako cvičený psík,“ bránil se Syn výletu do pozemského světa.

            „Ne, teď tam musíš jít ty,“ řekl rázně Otec a neméně důrazně pokračoval, „teď tam musíš jít, protože nastal konec věků a v tobě jsem se stal člověkem. Musíš to tam rozmlátit na cimprcampr, aby tam nezůstal kámen na kameni a vzít ty, kteří si to zaslouží, tj. buzeranty a lesby, sem k nám do Božího království, protože tady se nikdo nežení a nevdává!“

            Syn, který se už probral, však namítl: „A nešlo by s tím počkat až do Vánoc? To všichni zase budou slavit můj příchod na pozemský svět, takže by se to krásně spojilo. Já myslím, že je to dobrý nápad, počkat s koncem světa až do Vánoc, to by byl přece pro katolíky ten největší dárek, protože by se potvrdilo, že to, v co věřili, je pravda.“

            Ale Otec měl svůj plán lidské spásy už dávno promyšlený: „Není už na co čekat. Tamhle máš roucho, oblékni se a jdi. Vyhnal jsem lidi za trest z ráje, aby ryli dršťkou v zemi, ale oni se mají poslední dobou jako prasata v žitě a ještě reptají, hlavně Češi.

            Já se přece nebudu dívat na to, jak se lidi mají jako prasata v žitě, já, který jsem je vyhnal z ráje!

            Na Blízkém východě se to pěkně mele. Jenom blbec by čekal s koncem světa až do Vánoc. Byl to ode mne dobrý nápad, zjevit lidem pravdu zároveň v Bibli i v Koránu, hehe!

Teď se lidi kvůli tomu řežou a konec světa, na který jsem čekal tak dlouho, abych mohl ukázat svou milosrdnost poté, co vyvraždím 99,99% lidstva, je tady!“

            Otec se srdečně zasmál své chytrosti, ale Syna tím nepřesvědčil.

            „Vůbec nechápu, proč se mám zase trmácet na ten všivý pozemský svět. Jako jsi ho v mžiku stvořil, můžeš ho zase vmžiku zničit bez těch kýčovitých efektů, jako jsou jaderné výbuchy a podobně. Kvůli tomu, aby byl poražen Antikrist, nemusím přece nikam chodit, to můžeš taky v klidu vyřídit z pohodlí svého domova. A stejně tak můžeš vzít sem k nám lidi, kteří jsou svatí rovnou bez nějakých zbytečných formalit, jako je poslední soud a mrtvých vstání, to všechno je přece v tvé moci.

            Tak na co mám zas chodit do toho pozemského blázince k MUDr. Cimickému?“ namítl celkem logicky Syn.

            „Musíš tam jít, aby Zjevení sv. Jana nevypadalo jako fantasmagorický blud. Prostě jsem to taky tak celé vymyslel,“ trval na svém Otec a pak dodal, „a taky bylo psáno, že jaderná apokalypsa začne jaderným útokem Izraele na Írán. A co je psáno, to je dáno, neboť taková je moje, Boží, vůle!“

            „Jo, vzpomínám si. Na toho, kdo to napsal, bylo neustále pliváno a neustále ho kdosi osočoval z toho, že píše fantasmagorické bludy a teď se na Blízkém východě skutečně schyluje k Armagedonu. Lidé, kterým už ze sociálních sítí, ze vší té Zjevené Pravdy, jež už se dávno rozplynula v dezinformacích, se zuřivě mlátí navzájem kvůli těm největším pitomostem, protože jim definitivně ze všeho hráblo.

            Ano, Otče, máš pravdu, je třeba ukončit to lidské trápení, nemá smysl s tím čekat do Vánoc. Půjdu na pozemský svět, jak jsi to slíbil lidem, nyní už definitivně šíleným. Ale půjdu tam jen pod jednou podmínkou.

            Že už se to nebude nikdy opakovat, že si zase neusmyslíš, že stvoříš nějaký svět a na něm nějaké primitivy k obrazu svému,“ dal si Syn podmínku.

            A Otec souhlasil.

            „Žádné příště už nebude, to ti, Synku, slibuji. Tyhlety stvořitelské ambice mě, díkybohu, už dávno přešly. Všechny ty světy, které jsem kdy stvořil, stály, popravdě řečeno, za prd. Všude dobře, ale tady u nás, v Božím království, nejlíp!“ usmál se Otec a pochválil Syna, který si už oblékal to nejskvostnější roucho, jaké kdy Boží království vidělo, „vypadáš nádherně nebinárně v tom rouchu! Obličej máš ženský, nádherně jemný, jako tvoje matka, ale vousy máš celé po mně. A vůbec se s tím Antikristem neser, já zatím zatopím v pekle pod kotli.“

            Syn se ve skvostném rouchu vydal na pozemský svět a Otec zase začal zatápět pod ekologickými kotly v pekle. Nic už nebránilo tomu, aby se poslední bitva o zemi zaslíbenou mohla vzplanout nádherným jaderným plamenem, ačkoliv do Vánoc zbývaly ještě více jak dva měsíce pozemského času…