Nebyla to tehdy vůbec jednoduchá doba. Velcí muži mezi sebou bojovali o území a moc, dělali puče a jiná neřádstva a stejně tak to vypadlo i v církvi svaté. Je to určitě zázrak, že naši slovanští věrozvěsti si zachovali čistý štít
Věrozvěst Cyril nebyl v jádru zlý člověk, dokonce hladil děti po vlasech a říkal rodičům, jak jsou pěkné, ale co opravdu nenáviděl, byly posvátné háje, ty nemohl a ani vystát, vždy jak je viděl, dostal záchvat nepříčetné zuřivosti.
Jednou takhle napadlo Cyrila, že by mohli on, Cyril, a jeho bratr Metoděj, taky věrozvěst, vyrazit do přírody a trochu si vyčistit hlavu.
„Jdi sám, já jsem dneska se zase přežral jak to prase. Do večera, než trochu vytrávím, neudělám ani krok,“ řekl ale Cyrilovi Metoděj a tak nezbývalo soluňskému bratrovi, než aby vyrazil do přírody sám.
Jde tedy a každý, kdo ho zahlédne, už z dálky na něj volá: „Pochválen buď pán Ježíš Kristus!“
„Až na věky!
Až na věky!“ odpovídá Cyril a mne si ruce, že jeho a bratrova mise a misie v jednom přináší své plody.
A tak jde, a jde, čistí si hlavu, když v tom se najednou před ním zvednou hory a on divže nezkamení hrůzou!
Přímo před ním se rozkládá jakýsi nezlikvidovaný posvátný háj, plný vzrostlých stromů, které se pokojně kymácejí ve větru a v jejichž korunách švitoří ptáci.
Cyril popadne sekeru, kterou nosí pro všechny právě takové případy a celý vzteky bez sebe se vrhne na posvátný háj, aby jej proměnil v křesťanskou holoseč.
„Já vám dám posvátný háj, pakáži jedna pohanská!
Alláhu akbaru!“ křičí, chtěje říct, že bůh je veliký, nepříčetný Cyril, místo toho, aby křičel, protože pojem bůh je samozřejmě vyhrazen jen pro boha, v kterého věří křesťané, nikoliv muslimové, „já vám dám posvátný háj, pakáži jedna pohanská!
Jediného boha budete mít!“
Háj sice vykácí, promění v křesťanskou holoseč, ale vyřčená slova už Cyril nemůže vzít zpět a tak mu budou u posledního soudu přičtena k tíži, a on skončí v pekle s dvaasedmdesáti neposkvrněnými pannami na krku, protože muslimští teroristé nemají v křesťanském nebi, co pohledávat.
Věrozvěst Cyril nebyl v jádru zlý člověk, dokonce rozdával dětem sušené ovoce a lákal je ke vstupu do církve, jež je tělem Kristovým, ale co opravdu nenáviděl, bylo, když se ženy neholily, protože ženské chlupy považoval za hnusné a odporné reziduum pohanství odporující křesťanské morálce.
„Správná křesťanka se holí všude, protože správná křesťanka nemá před bohem co skrývat!“ připomínal neúnavně velkomoravským ženám.
Jednou takhle napadlo, že by si mohli, on Cyril, a jeho bratr Metoděj, taky věrozvěst, zajít na ryby, aby byli jako svatý Petr.
„Jdi sám, já jsem včera zpovídal Rostislavovu manželku, kněžnu Miloslavu, a jsem ti z toho tak zmordovaný, že se mi ze všeho nejvíc chce jenom ležet a nikam nechodit,“ řekl mu ale Metoděj, a tak nezbývalo Soluňskému bratrovi, než aby šel na ryby sám.
A tak jde k řece Moravě, že někde, na nějakém jejím slepém rameni, nahodí pruty na sumce.
A jak tak jde kolem řeky, najednou uslyší ženský smích a cákání vody. Toho samozřejmě zaujme. Sejde tedy k řece, protáhne se vrbičkami a divže nezkamení hrůzou!
V Moravě se koupou ženy, a nejenže nejsou oblečené, ony nejsou ani vyholené, a aby toho nebylo málo, uprostřed těch žen se směje a cáká sama kněžna Miloslava, manželka knížete Svatopluka, neoholená ze všech žen nejvíc!
„Tak ty dodržuješ boží přikázání, děvko Perunova?
Tak ty jdeš ostatním velkomoravským ženám příkladem, ty nevěstko Svarogova?
Že se před jediným bohem nestydíš za ty svoje chlupaté stydké pysky!“ vykřikne a jak je vzteky bez sebe, vleze do vody i v oblečení, vytáhne kněžnu na břeh a začne ji mlátit evangeliem, které pro tyto případy nosí u sebe a začne jím kněžnu mlátit po všech neoholených místech.
Zmlátí ji tak, že je mu kníže Rostislav za to do smrti, protože i jemu nešly manželčiny chlupy dvakrát pod vousy.
Věrozvěst Metoděj nebyl v jádru zlý člověk, dokonce i dětem četl, jak Abrahám málem obětoval svého syna Izáka, ale byl příliš zbožný a to ho sráželo hodně dolů, protože někdy se modlil celé dny a neměl už na nic jiného čas, takže jeho bratr Cyril, taky věrozvěst, byl na to všechno boření pohanských model vlastně sám.
Jednou se Metoděj tak modlil v jednom kuse už pátý den, že to Cyril už nevydržel a vtrhl do Metodějova pokoje právě ve chvíli, kdy Metoděj začínal další otčenáš.
„Už se na to, proboha, vyser!
Pán Ježíš Kristus se taky modlil jen jednou a ty už se ho modlíš pátý den!“ vykřikl Cyril nazlobeně, a pak, přece už je o trochu klidněji, pokračoval: „copak jsem ti už mnohokrát neříkal, že tím škodíš především sám sobě?“
Uvažuj teď se mnou!
Pokud bůh existuje, a my přece věříme v to, že existuje, stejně jako věříme, že vypadá přesně tak, jak si ho představujeme na základě zjevené pravdy, a proto si ho nemůžeme ani představovat jinak, než jak si ho představujeme, pak se stačí pomodlit jen jednou za celý život, milý bratře!
Věříme přece tomu, že bůh je milosrdný a proto stačí jen jeden otčenáš, abychom se všemohoucímu bohu připomenuli a on splnil všechno to, co nám slibuje splnit, jak připomíná svým jménem Alžběta, matka Jana Křtitele a teta Pána Našeho.
Já se otčenáš, stejně jako náš Pán Ježíš v Getsemanech, pomodlil jen jednou a to úplně stačí, aby o mně všemohoucí bůh věděl, aby byl na mé straně a neuvedl mě v pokušení.
Kdybych se modlil jako ty pořád dokola, pak by to znamenalo, že nepovažuji boha za vševědoucího a za všemohoucího a milujícího, ba dokonce by to naopak znamenalo, že boha považuji za starého popletu, kterému musím modlitbou pořád připomínat, co po něm chci, ačkoliv bůh má dávno přečteny všechny mé myšlenky, minulé i ty budoucí!
Každý další Otčenáš, který se odmodlíme, ztrácí na účinnosti, devalvuje naši víru, zpochybňuje boží lásku, už i dva Otčenáše za celý pozemský život jsou příliš.
Skutečná víra se nepozná, milý bratře, podle toho, kolik odříkáme otčenášů, ale podle toho, že se pomodlíme jen jeden otčenáš, stejně jako Ježíš, a pak se cele odevzdáme do božích rukou, protože kdo jiný může chtít, aby nám, lidem, bylo líp než bůh!
Proto okamžitě přestaň s modlením bratře, nebo tě na místě exkomunikuji z církve svaté!“
„No, jo snad se tolik nestalo, bratře. Stejně jsem ty otčenáše nemyslel vážně, jestli chceš, tak už se nikdy nebudu modlit,“ dobrácky zamručel Metoděj, ale jen na oko, protože od té doby si dával majzla a modlil se jenom tajně, tak, aby o tom Cyril nevěděl a opravdu Cyril už nikdy potom Metoděje při modlitbě nenachytal.
