Materialismus není totéž, co ateismus

Nedávno dostal jsem se do sporu s jedním chytrolínem. Ač se oháněl teologickým vzděláním, nedokázal pochopit, že materialismus není totéž, co ateismus. Inu, katolík...

            Občas míval kardinál i hodně světlé chvilky.

Jeho myšlenky staly se znenadání docela rozumnými, byť se v tu chvíli výměnou za to ocitly v příkrém rozporu s naukou víry. I z jeho, nad pomyšlení kulatého, hostii vskutku připomínajícího, obličeje takřka docela vymizela ona oč povýšenější, o to i tupější pýcha, tak typická pro všechny církevní hodnostáře, a místo ní se v kardinálově výrazu zračilo cosi vskutku duchovního.

Zkrátka a dobře v takový okamžik byste nebyli tušili, kdyby na sobě neměl kardinál svůj arcibiskupský mundůr a na plecích se mu netřpytil velký kříž, že máte před sebou katolického duchovního. Mnohem spíše byste považovali kardinála za svobodomyslnou bytost, jež oproštěna od všech věroučných dogmat kráčí po diamantové stezce neochvějně vstříc poznání.

Měl jsem příležitost takovou jednu světlou kardinálovu chvilku a zažít. Myslím, že to nijak nepřeženu, když odpřísáhnu, že to byl jeden z největších mých duchovních zážitků, že jsem si připadal zrovna tak, jako bych si musel připadat, kdybych byl, rovněž osobně, přítomen sestoupení Ducha svatého na apoštoly.

Stalo se tak přímo v jámě lvové, totiž v arcibiskupském paláci, jehož zdi by jistě mohly vyprávět.

Obědvali jsme, neboť bylo pravé poledne, což stvrzovaly i zvony sv. Víta, které sebou ve zvonici katedrály divoce zmítaly jako pták lapený do ptáčníkovy pasti.

„Málem bych zapomněl,“ řekl jsem, když už se oběd chýlil ke svému konci, když už z něho takřka nezůstal kámen na kameni, „blahopřeji vám, Vaše Eminence, k prodloužení vaší arcibiskupské služby.

Kristus jistě bude na to při posledním soudu, kdy bude soudit živé i mrtvé, pamatovat, jak věrně jste mu sloužil a kolik užitku mu přinesla vaše služba.“

„Děkuji,“ poděkoval kardinál, avšak k mému nemalému údivu vzápětí dodal, „ale vlastně není k čemu.“

„Jak to myslíte, Vaše Eminence?“ nebyl jsem s to skrýt údiv nad těmi záhadnými slovy, jež byla vyslovena kardinálovými ústy.

„Myslím to tak, že je to všechno jen šaškárna,“ řekl kardinál, odkládaje ohlodanou kost skvělé pečínky.

„Šaškárna!?“ vytřeštil jsem na kardinála oči, takové slovo bych v arcibiskupském paláci věru nečekal!

„Ano, šaškárna,“ přikývl kardinál a já si teprve teď všiml, že onen obvyklý výraz tupé pýchy z jeho obličeje docela zmizel, že kardinál už není psem Páně, ale docela někým jiným.

„Proboha, Vaše Emince, co se to s vámi děje?

Vypadáte neuvěřitelně inteligentně!“ zvolal jsem, ačkoliv jsem už v ruce držel moučník, skvělý jablečný závin, na který si kardinál tolik potrpěl.

„To nic není. Nemějte strach. To mám jen světlou chvilku, za chvíli se to vrátí do normálu,“ ubezpečil mne kardinál a s úsměvem mi začal vykládat, „vím, že mne považujete za osobu duchovní.

Ale copak je na mně duchovního?

Celkem vzato jsem osobou celkem a výlučně materialistickou. A jinak tomu ani nemůže být, protože celá ta naše slavná víra v boha je ten nejryzejší materialismus, jaký může existovat.

Nevěříte mým slovům?

Pak jste nevěřící, hehe!“

Kardinál se zasmál smíchem tak nakažlivým, že jsem se musel zasmát taky, ačkoliv jsem docela dobře nevěděl, čemu se vlastně směji: „Hehehe!“

„Smějete se!

To je dobré znamení!“ luskl kardinál svými prsty a pokračoval, „my nevěříme v boha takového, my věříme v jeho materializaci.

Naše víra nám neslouží k ničemu jinému než jen, abychom si boha materializovali a tak nabyli jistoty, že skutečně existuje, to jest, že my jsme ti dobří, dobří protože v tohoto boha věříme. Usmysleli jsme si totiž, že jen takový člověk je dobrý, který věří v to, co my považujeme za boha.

Jenže ta naše víra, ta je dobrá leda tak na dvě věci.

Nejde nám ani tak o boha, jako o to, abychom právě my byli ti dobří.

Na takovou víru naplivat!

Vezměte si třeba Ježíše Krista, ano, našeho slavného Spasitele!

Není to materializace boha par excelence?

Kdybychom totiž skutečně věřili v boha, boha jako takového, tak bychom žádného Ježíše Krista, žádného božího Syna, žádného boha uvězněného v lidském, navíc ještě k tomu všemu v mužském, těle ani za mák nepotřebovali.

Kdyby byl bůh bohem, to jest, kdybychom věřili, že je bůh bohem, tak by žádného božího Syna nebyla potřeba, protože naše spása, tedy záležitost spadající do gesce boha, by se docela dobře obešla bez toho materialistického divadélka, jakým bylo ukřižování a zmrtvýchvstání.

Bůh je bůh, bůh žádného Syna nepotřebuje k tomu, aby nás, pokud by chtěl, spasil. Nepotřebuje, protože je všemohoucí.

To, že věříme, že Ježíš je boží Syn, není důkazem naší víry v boha, ale naopak nevíry, protože tak se dožadujeme materiálního důkazu boží existence v osobě Ježíše Krista.

Ale neříká už čert Ivanu Karamazovi, že dokazovat existenci boha materiálními důkazy je hovadina, pěkně prosím?

Věříme-li, že Ježíš je boží Syn, pak se jen přiznáváme k tomu nejhrubšímu a nejprimitivnějšímu materialismu, přiznáváme, že dost dobře nechápeme, kdo je to bůh.

A církev?

To je přímo studnice toho nejohavnějšího materialismu!

Copak bůh potřebuje nějaké kardinály a arcibiskupy jako jsem já?

Nepotřebuje je ani trochu, a přece mám na sobě tyto hadry, přesto se oháním křížem.

Ale copak by bůh neexistoval, pokud v něj skutečně věřím, i kdybych neměl na sobě tyto hadry a kdybych se neoháněl křížem?

Samozřejmě, že existoval, existoval by i bez církve svaté, i bez prostných cviků, kterým říkáme mše svaté, bez pojídání oplatek, bez cákání vodou, bez toho všeho, co my považujeme za důkaz a ovšem i nezbytnou podmínku naší víry v boha, a co přitom není než ohavným modlářstvím, kterým si církev uzurpuje vlastnictví boha!

Vždyť my i věříme, že věčný život spočívá v zmrtvýchvstání našich hmotných těl, tedy věříme, že život věčný je založený na materializaci!

Místo toho abychom byli rádi, že naše duše vypadly z těla, že jsme přestali být hmotou a tak se přiblížili k bohu, tak my místo toho věříme, že naše těla vstanou z hrobu, stejně jako vstal z hrobu Ježíš!

Ano, my v to věříme, považujeme návrat do hmotného těla za zmrtvýchvstání!

Tak co, ještě chcete tvrdit, že my, křesťané, a katolíci obzvláště, nejsme materialisté?!“

„Nedá se nic dělat, tentokrát vám musím dát za pravdu,“ nedalo se nesouhlasit s kardinálem.

„Ostatně, můžete být v klidu,“ přikývl kardinál a nakloniv se ke mně, důvěrně mi sdělil, „žádný bůh neexistuje. Kdyby existoval, tak bychom zcela jistě neexistovali my, lidská hovada.“

Slova kardinálova, tak upřímná, mi docela vyrazila dech.

      Když jsem se konečně znova nadechl po dlouhém zoufalém lapání, měl kardinálův obličej už opět svůj tradiční výraz. Světlá chvilka se už skončila, z kardinála byl zase starý dobrý pes Páně, jenž si právě pochutnával na milovaném moučníku.

„Pochválen buď Pán Ježíš, Kristus!“ řekl jsem však pro jistotu.

„Až na věky, amen!“ odpověděl mi kardinál a já si s úlevou oddechl.