Normální člověk sotva může být vegan, aby si tu a tam nepochutnal na masíčku, které je právě proto masíčkem, aby si na něm člověk pochutnal!
Netrpělivě jsem čekal na noční poštu. Aby mi to rychleji uteklo, díval jsem se na porno. Ale nebylo to moc povedené porno a dívat se na něj bylo skutečné utrpení.
„Přijď, přijď!“ modlil jsem se vroucně za příchod poštovního doručovatele.
Konečně pošťák zazvonil a já se mohl s úlevou zvednout od porna.
„Nesu vám dopis,“ řekl pošták a promnul si oči ještě dřív, než mi podal dopis, ačkoliv něco takového mají pošťáci z hygienických i etických důvodů přísně zapovězeno.
„Děkuji. Tu máte, na přilepšenou,“ vzal jsem si od něj dopis a chvatně mu do ruky strčil tvrdou desetikorunu.
„Děkuji. Mám toho ještě hodně,“ ukázal výmluvným gestem na svou pošťáckou kabelu, v níž bylo dobře ještě nejmíň deset dopisů.
„Hodně štěstí,“ popřál jsem mu, protože lidé v noci často spí a chvíli trvá, než se na ně dozvoníte, než je vytrhnete z jejich spánku, protože někteří lidé spí opravdu velmi tvrdě.
„Děkuji, budu ho potřebovat, jsou to známé firmy, kdybych je nevzbudil, chrněly by až do rána,“ usmál se unaveně pošťák a zmizel zase ve tmě, která v tuto noční hodinu zcela již pozřela venkovní svět.
„Proč si neposvítí na cestu? Stačila by mu docela obyčejná čelovka,“ podivil jsem se, ale víc už jsem se pošťákem nezabýval, on má svůj život a já zase svůj, každý člověk je originál a proto i život každého člověka je originální, pošťák musí, je-li poctivý, roznést ještě této noci všechny noční dopisy jejich adresátům, a já si zase musím přečíst dopis, který mi byl právě doručen a na který jsem tak netrpělivě čekal.
Nejdříve však bylo třeba otevřít jeho obálku. Podařilo se mi to pomocí nože, jehož ostří se podobalo, nebo jsem měl aspoň ten pocit, čemusi důvěrně známému. Určitě jsem se musel s takovým ostřím už někde setkat, snad jsem se někdy právě takovým ostřím pořezal na svém zápěstí, přes které se mi táhne dlouhá, třebaže na první pohled ne hned patrná jizva vlásečnicového typu.
Prázdnou obálkou jsem se nezabýval, tu vyřeším pak. Nejdůležitější byl pro mě dopis, který jsem teď držel v ruce. Byl napsán plnicím perem na dvou samostatných listech a písmo bylo, díkybohu, naprosto čitelné, třebaže bylo psací a psací písmo se vždy čte o něco hůře než tiskací.
Ale ještě předtím, než jsem se pustil do čtení dopisu, jsem se pohodlně usadil na štokrleti, nezabralo mi to více než dvě sekundy. Teď už mi skutečně nic, nebo jen maximálně moje vlastní vůle, kdyby se zničehonic tomu vzpříčila, nebránilo tomu, abych si dopis přečetl.
Oslovení, jež bylo na první řádku jsem však vynechal, to mne tolik nezajímalo a vrhnul se svým zrakem rovnou na druhý řádek, který začínal takto: „Posílám vám svůj podpis podporující vaši prezidentskou kandidaturu, jak jsem vám slíbila, když jste mne navštívil včera mezi třetí a pátou hodinou odpolední nikoliv v mé senátorské, ale v mé advokátní kanceláři.“
Položil jsem dopis na stůl a usmál se. Byl to přesně desátý senátorský podpis, který se mi podařilo zcela legálně získat. Přes tento nesporný triumf byl můj úsměv byl trochu plachý, ale naštěstí jsem byl zcela sám, krom mě nebylo v místnosti živé duše a tak plachost mého úsměvu nemohla nikomu vadit a já si už zvykl na to, že se tu a tam usmívám docela plaše.
Ale to netrvalo dlouho. Zvedl jsem opět dopis, abych je dočetl až do konce, ostatně zbývalo mi už jen nemnoho řádků, dopis nebyl přemrštěně dlouhý.
„Chutnalo vám moje masíčko? Kdybyste si chtěl ještě pochutnat na mém masíčku, navštivte mne tentokrát v mé senátorské kanceláři. Budu se v ní zdržovat po několik příštích dní vždy navečer, ach ty věčné změny času, docela mě to usouží, kdy už tomu bude konec, proč se ten čas musí pořád měnit!“ přečetl jsem zbývající řádky, přičemž pozdrav i podpis jsem, stejně jako oslovení, nečetl.
Dle mého názoru to už bylo zcela zbytečné. To hlavní, co mi chtěla pisatelka dopisu sdělit, jsem už věděl. Podpis paní senátorky nutný k prezidentské kandidatuře jsem měl, ačkoliv o správnosti své prezidentské kandidatury jsem nebyl zatím zcela vnitřně přesvědčen, stále ve mně hlodaly pochyby, že může existovat, a nejspíše i existuje, někdo, kdo by se na tuhle práci hodil mnohem líp než já.
A pak tady jsou samozřejmě voliči. Těm mohu být velmi nesympatický a nebylo by divu, tu a tam probleskne v mém chování cosi aristokratického, byť nechtěně, a na to jsou voliči poměrně citliví, ačkoliv žádný aristokrat nejsem a bůhví, kde se to ve mne vzalo.
Na svoji prezidentskou kandidaturu, ke které se nakonec dost možná stejně neodhodlám, protože v ní nebudu spatřovat žádný vnitřní mysl, jsem už proto nemyslel. Všechny mé myšlenky se soustředily na masíčko paní senátorky. Postupně jsem si vybavoval všechny jeho, i ty nejmenší detaily tak plasticky, až jsem u toho slyšel sám sebe labužnicky mlaskat.
On ten Senát není zase až tak zbytečná věc, jak tu a tam člověk zaslechne v prvním, slušně naplněném ranním vlaku, do jehož odjezdu zbývá ovšem ještě takřka celá hodina...
