Jedna sympatická učitelka češtiny v diskuzi pod mým článkem vyslovila myšlénku, že někteří blogeři nejsou tím, čím se zdají být a podpořila to odkazem na podezřelou nejednost stylu mých článků. Vřele s její myšlénkou souhlasím
Není nejmenších pochyb o tom, že jsem marod. Nikdo o tom nepochybuje a já nepochybuji o tom ze všech nejvíc.
Má choroba, jež není pouhou grafomanií, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale něčím mnohem, mnohem vážnějším, se projevuje nejednotností stylu, jakým píšu, čehož si musí všimnout každý, aniž by nutně musel být mluvčím sdružení učitelů českého jazyka (ano, i takové sdružení existuje).
Všichni grafomani mají jednotný styl, totiž, abych neplácal hlouposti, ne všichni, ale každý jednotlivě má svůj typický styl, který z něj právě dělá grafomana.
Ale jsem jiný, na první pohled, mnohem těžší případ. Nejednotnost mého stylu, a tedy moje skutečná diagnóza, vrtá mnohým hlavou a jsou i lidé, nebo řekněme rovnou ženy, které jsou svatosvatě přesvědčené, na základě zevrubné analýzy mých článků, že nejsem tím, čím se zdám být, ovšem tím ani trochu nemyslí, že bych byl géniem.
Tuhle jsem dokonce zaslechl, že smyslem mé existence, totiž článků, které píšu, je brát čas jiným lidem, že o to jde především.
Nu, možná právě to je nejlepší a nejpřesnější diagnóza mé choroby, i když diagnóza pořád stále ještě mlhavá, vnášející jen minimum světla do mého případu.
Je však pravdou svatou, a proto nepopiratelnou, pravdou zjevenou v mých článcích, že můj styl je naprosto nejednotný, pravdou, kterou musím, přiznat i já.
Ano, jednou píšu jako totální blb, a jindy zase jako absolutní hlupák, a jindy zase píšu, jako bych vypil magorák, a jindy zase píšu tak, jako bych byl i totální blb, i absolutní hlupák a vypil hektolitry magoráku a tím vším se usvědčuji z toho, že jsem marod.
Jediným jednotícím prvkem mých článků je jen naprostá absence jakékoliv vlastní myšlenky, ale sami víte nejlíp, že to je zoufale málo, abych mohl být považován za zdravého člověka.
Jsem tedy marod a navíc teď někdo manipuluje i s mojí paměti, jakkoliv je právě něco takového, tj. manipulace s pamětí maroda, nanejvýš odpudivým.
Například jsem si, ještě včera, pamatoval, že jsem měl vždy nějakou rodinu, že jsem byl vždy ukotvený v jakémsi národě, jakkoliv mizerném, národě, který masově odsuzoval atentát na Heydricha, tedy na svého vlastního kata.
Ano, to jsem si dobře ještě včera dobře pamatoval. Dnes však, jsem ke, svému nemalému zděšení, zjistil, že se do mé paměti vkradlo cosi univerzalistického. Totiž najednou si pamatuji, že jsem nebyl nikdy ukotven v rodině a ve svém národě a proto, namísto toho, svoji sounáležitost vkládám do ideologie, ovšem ne té národní, ale právě do ideologie univerzalismu, a taky do ekologismu a tedy jsem ochoten, stejně jako Jidáš Ježíše, jehož vzkříšení si ovšem pořád pamatuji jasně, zradit za pár hedonostických požitků a za levné letenky zájmy národa, jakkoliv nikdo netuší, co tyto zájmy národa vlastně jsou.
Ale snad právě po ničem jiném náš národ netouží více než po tom, aby se stal národem východních barbarů v tom nejlepším smyslu slova, tedy barbarů nezatíženými žádnými zbytečnými ohledy.
Ano, jakoby mi nyní bylo mým cílem zničit evropskou civilizaci tvořenou právě těmi lidmi, jež jsou ukotveni v rodinách a v národě, a kterým, z jakéhosi mne neznámého důvodu, nebylo manipulováno s jejich pamětí, snad proto, že nejsou marodi jako já.
Přece jen mě to vyděsilo a tak jsem navštívil Zaklínače, o němž ovšem nedovedu říct, jestli je univerzalista či zakotvenec, zda se snaží postavit hráz mezi Rusko a nás, nebo ne, ale o kterém byl teď natočen seriál.
Svěřil jsem se mu se svým problémem, ale on mne uklidnil.
„Z toho bych si nic nedělal. Vždyť i já manipuluju s pamětí. Tuhle jsem zmanipuloval jednoho učitele tak, že ten dobrák popírá dnes to, říkal včera, a zítra bude popírat to, co řekne pozítří,“ řekl mi Zaklínač.
Mé nemoci mne sice nezbavil, můj styl je stále nejednotný, ale aspoň mne uklidnil a potěšil, že někteří jsou na tom ještě hůř než já a aspoň v tom, když už v ničem jiném, zůstávám věrný naší národní povaze a našemu národu, takže to snad se mnou ještě nebude tak zlé.
