Díky EU nebylo nikdy lehčí být vlastencem než dnes. Abyste byli vlastenci, stačí si jen připomenout zrádnou německou okupaci skrze EU. Co by za to dali vlastenci v roce 1939!
„Tak to sám slyšíte, Hermánku, pořád jen mlčí, mlčí, ani slůvkem se o tom nezmíní!
Je přeci dnes patnáctého!
Mobil i počítač mi říkají: ,Dnes je patnáctého!?
To datum dobře znám.
To datum znám, protože patnáctého se vždy v práci bralo!
Patnáctého, proto si to pamatuju, proběhla okupace Čech, Moravy a Slezska!
Slezska vlastně ne, protože Slezsko bylo německé.
Ale to je detail!
Hlavní je, že o tom mlčí, ani slůvkem se o tom nezmíní!
Doufala jsem, že aspoň na TV Barrandov, v Exluzivu Kateřiny Brožové, když už paří s tím Soukupem, se o tom někdo zmíní.
Ale oni jen mlčí, mlčí, slůvkem se o tom nezmíní!“ postěžovala si dnes, patnáctého,babi Ličková panu Hermánkovi.
„Počkejte, babi, jaký bude kravál kolem 21. srpna!“ odplivl si Hermánek a zlobně dodal, „jak, říkám, jen si na to počkejte! To bude kobercové bombardování, skoro takové, jako když natáhl brka letištní velikán!“
„Pamětníci nám vymírají. Za takových sto, dvě stě let, už nebude žádných pamětníků.
A oni mlčí!
Sněžilo přece tehdy!
Proč nám nepřipomenou, že tehdy sněžilo?
Místo toho, aby nám připomenuli, že tehdy sněžilo, tak si budou vymýšlet, že Wehrmacht postavil v třicátých letech na nohy Stalin, protože kalkuloval s tím, že Německo napadne Velkou Británii.
Ale to, že patnáctého sněžilo, to nám neřeknou. O tom mlčí!“ stěžovala si babi Ličková.
„Dnes nesněží, všimla jste si, babi?“ řekl na to s vážnou tváří Hermánek.
„Nesněží?“ podivila se babi Ličková, „ale je dnes přeci patnáctého, jako tenkrát? Počítač i mobil mi to říkají!“
„Je patnáctého,“ přikývl Hermánek a povoliv si šálu, kterou měl kolem krku, pokračoval, „je patnáctého. Nesněží, ale všechno je stejné, jako tenkrát!
Doufám, že to, babi, nevezmete jako poplivání smutného historického výročí, když si trochu přihřeju polívčičku s tím, jak bezútěšné je to pro mě z pohledu mezinárodní politiky dnes.
Dnes můžeme totiž evropským mocnostem gratulovat, že po sedmdesáti devíti letech té nadvlády nad námi dosáhly. Vždyť o našem životě v České republice dnes rozhoduje kdejaký Heinz z Usedomu, kdejaký Jean z Ploudalmézeau, a kdejaký přiblblý George z Melrose Abbey, co hlasoval pro brexit!
Nezlobíte se na, mě babi, že jsem si ohřál svoji polívčičku?
Dnes sice nesněží, silnice jsou sjízdné, ale je to horší než tenkrát, když sněžilo!“
Ale babi Ličková se nezlobila.
„Jak bych se na tebe mohla zlobit, Hermánku!? zvolala a, políbiv Hermánka na čelo, pokračovala, „evropské země nemají stejnou historii, kulturu, tradice, jazyk, zájmy, názory, priority ani přírodní podmínky.
Stejnou a jednotnou historii má jenom čas, nebo vesmír, ale ne evropské země!
Copak byl největší Čech Karel IV. vychován na francouzském dvoře, copak byl otci Lucemburk jako ten hajzl Juncker, copak byl německým císařem korunovaným v Cáchách, copak poslední roky svého života trávil většinou v německém Tangermünde, kde si přál i zemřít?
Nebo snad vládli Habsburci u nás, i ve Španělsku, nebo se snad evropská politika dělala celá dlouhá staletí v Římě na Petrově stolci?
Jaképak stejná historie, stejná kultura?
To je všechno přece neomarxistická lež, Hermánku!
Ne, Hermánku, boj pokračuje!
I když jen intelektuálně!
Musíme vystoupit, jako vystoupil největší Čech Karel IV.!
Pane, to byl vlastenec!
Jen ten svůj životopis nemusel psát latinsky, copak byl nějaký pseudointelektuál?“
„Jaká to strašná perturbace! Mír ano, to druhé ne!“ zvolal po těch slovech Hermánek.
„To jsou celí oni. Mlčí a mlčí. Můj mobil a můj počítač mi říkají, že je patnáctého, ale já vím, co je to za den!
Je mi z toho zle!
Díky, Hermánku, za tu pertrubaci!
Stačilo by ještě takových pět slov, a měla by média základ pro pěkný článek ke každému výročí.
Ale teď mi podejte lahvičku s jedem, je v ledničce, novičok se musí skladovat v chladu.
Otrávím se, abych nemusela 21. srpna poslouchat to bombardování, bylo by mi z toho jenom zle!“ poprosila babi Ličková Hermánka.
„Ani nevíte, jak vám, babi, závidím, že se tomu 21. srpnu vyhnete, to bude hotové peklo,“ řekl Hermánek a podal babi Ličkové lahvičku s novičokom.
Za chvilku už měla babi Ličková stažené zornice, její tělo se svíjelo v křečích, to z paměti mobilu, ani počítače nevymažete.
