Listopad 1989: „Klausova cesta ke svobodě a zpět“

Lezavý podzim, psa ani Vajgla, natož Macinku by člověk ven nevyhnal. A tak na pražském Klárově studenti „stávkují“ za lepší podnebí. Hned by se k nim člověk přidal. Podzim by chtělo zrušit.

            Každý pátek mívali vždy v Prognosťáku na oběd šunkofleky, byl to nepsaný a vedením ústavu pečlivě dodržovaný zákon.

            Proto se Václav Klaus na pátek nikdy netěšil, na rozdíl od všeho ostatního pracujícího lidu, včetně pracující inteligence, ke které patřil i on sám. Ne že by šunkofleky, které fasoval na oběd v Prognosťáku byly špatné (třeba Kaderkovi chutnaly náramně), ba právě naopak. Problém spočíval v tom, že šunkofleky měli v pátek na večeři i doma u Klausů, takže si Václav Klaus v práci připadal jako doma a doma jako v práci.

            Paní Livie na tom zásadně trvala, aby se v pátek večeřely šunkofleky.

            „Co by to bylo za normalizaci, kdybychom neměli každý pátek na večeři šunkofleky?“ říkala paní Livie a rozšafně dodávala, „chartisti ať se klidně cpou v pátek kaviárem, ale já v pátek vařím šunkofleky!“

            A co Václavu Klausovi zbývalo, než jíst v pátek šunkofleky, nechtěl-li, aby jeho domácí ekonomické semináře, jichž se výhradně zúčastňovali muži, kteří na nich rozvíjeli své vlastní myšlenky, rozprášila komunistická tajná policie?

            A tak musel za normalizace nešťastný Václav Klaus každý pátek obědvat v práci šunkofleky a tytéž šunkofleky pak večeřet i doma, v samotném lůně své rodiny, prostě smůla.

            Ale tentokrát Václavu Klausovi přálo štěstí. Byl zase pátek a on seděl nad šunkofleky a nimral se v nich jako Havel v té své nepolitické politice.

            „Nechutná ti?“ zeptal se jej Václava Klause Valtr Komárek, který k němu zcela nečekaně přisedl.

            „Raději bych boršč,“ přiznal se Václav Klaus.

            „Já vím, že bys raději boršč. Ale co se dá dělat, když je dneska pátek?“ soucítil Valtr Komárek se svým podřízeným a povzbudil jej, „tak už se tím tak netrap a jdi to vrátit. Slyšíš, říkám, jdi to vrátit.“

            Václav Klaus se úlevně usmál, ale pak se ustrašeně podíval k okénku, do kterého se vracelo použité nádobí.

            „Ale co mi řeknou tam, když to vrátím nedojedené?“ zeptal se s neskrývanou obavou.

            „Řekni jim, že jsem ti do toho třeba plivl, proto to nemůžeš dojíst,“ poradil mu Valtr Komárek a zvedl se od stolu, „pojď, musím ti něco říct. Ale tady ne, až u mě.“

            I Václav Klaus se zvedl a pelášil k okénku, odkud se na jeho adresu ozvalo: „Zase to nedožral, svoloč jedna!“

            Načež se z okénka vysunula ženská ruka a pořádně vytahala Václava Klause za jeho knír jako každý pátek.

            Václav Klaus to nějak přetrpěl a za chvíli už seděl u Valtra Komárka v jeho kanceláři.

            „Jak jsi daleko s tím rozkrádáním majetku českého lidu?“ zeptal se jej Valtr Komárek.

            „V hrubých rysech už je to hotové. Bude to fungovat na bázi kuponové privatizace,“ odpověděl Václav Klaus.

            „To je dobře,“ řekl Valtr Komárek a položil Václavu Klausovi otcovsky ruku na rameno, „volali mi dnes z ústředí. Všechno co jsme tady vymysleli, konečně odsouhlasili. Dnes večer to rozjedou, na Národní třídě, jak jsi to navrhoval. Já to chtěl na Karlově mostě, ale uznávám, že na Národní třídě to bude lepší.

            Jak víš, máš předstírat mrtvého studenta Šmída. Ale v ústředí rozhodli jinak. Nebudeš mrtvý student Šmíd, budeš ministr financí, a potom premiér. Tak to na ústředí vyhodnotili a my to musíme respektovat. Co ty na to?“

            Václav Klaus byl slovy nadřízeného opravdu, ale opravdu velmi zaskočen: „Já a ministr financí? Já a hned v prvním kole premiér? Vždyť já jsem jen sotva podprůměrný ekonom.“

            „No, možná někoho takového právě Bildeberg a Trilaterální komise potřebují,“ mnul si Valtr Komárek bradu.

            „Bildeberg? Trilaterální komise? Já myslel, že pracujeme pro Moskvu,“ překvapeně zvolal Václav Klaus.

            Valtr Komárek se usmál: „Děláme pro Moskvu. Ale taky děláme pro Bilderberg a Trilaterální komisi, protože Gorbačov je jejich člověk, má za úkol rozbít Sovětský svaz a tohle, co bude dnes u nás, to je jen začátek, širší operace.

            Promiň, že jsem ti to neřekl, když jsem tě sem bral. Ale chtěl jsem dokončit to, co se nám nepovedlo v srpnu. NATO se už tehdy chtělo rozšířit, ale Rusko bylo ještě příliš silné, ubránilo se invazí do Československa. Ale teď je v Moskvě náš člověk, teď už to půjde.

            Premiérem jsem měl být původně já. Ale v ústředí zřejmě došli k názoru, že to nebudu já, protože jsem Žid. Bylo by to moc nápadné, kdybych jako Žid převáděl majetek českého lidu do vlastnictví světových elit. Tak si vybrali tebe.

            Máš dost svetrů?

            Nepotřebuješ bony, aby sis ještě nějaké svetry přikoupil, protože brzy budeš asi často v televizi?“

            „Svetry mám tři. Tento a ještě dva doma, všechny pletla Livie“ odpověděl Václav Klaus.

            „To by mělo stačit,“ kývnul Valtr Komárek a podal ruku Václavu Klausovi, „tak to by bylo asi tak všechno, co jsem ti chtěl říct. Hlavně buď dnes večer doma a nikam nevycházej. Mladej Vašek ať jde klidně na Albertov, ale ty ne. Seď doma a hezky se dívej na televizi. A v sobotu a v neděli taky, i kdyby se střílelo, protože to bude regulérní státní převrat. Já vím, že když slyšíš výstřely, tak musíš vyběhnout ven a hned začít stavět barikády. Ale teď ne, v sázce je příliš mnoho, jsi pro ústředí příliš důležitý, nemůžeš běhat po Praze s pancéřovkou jako při pražském povstání.

            V pondělí přijď normálně do práce, to už budeme vědět, co a jak.

            Tak zlom vaz!“

            Ještě, že to Valtr Komárek Václavu Klausovi řekl.

            Jak Václav Klaus slyšel, že je důležitý, dokázal potlačit všechny povstalecké rysy své povahy a skutečně celou tu dobu seděl doma u televize, aby se ve zdraví ráčil zachovat pro všechny ty zdánlivě překotné události, které měly následovat a o kterých bylo už dávno rozhodnuto úplně někde jinde, včetně společného vystoupení Karla Gotta a Karla Kryla jednoho mrazivého večera na balkónu Melantrichu…