Kým je řízen Pehe? Čí groše Pehe konzumuje, aby psal jeho slova?

Přiznávám, že je pro mě tak trochu záhadou, jak tak hloupý článek, jako je text páně Vyoralův o Jiřím Pehem, může mít takovou karmu. Dal jsem si proto tu práci a napsal článek ještě hloupější. Co na to karma? 

            Vystudoval jsem ekonomii (psal jsem o tom zde) a jako rozený básník (psal jsem o tom zde) až moc dobře vím, že není všechno pravda, co se třpytí (psal jsem o tom zde).

            Není proto divu, že jsem se před nějakým časem (kdy přesně říct nemůžu, abych se neprozradil) vetřel čirou náhodou na Bildberger (několikadenní zasedání současných či bývalých politiků, byznysmenů, bankéřů a ředitelů mediálních veřejných domů za zavřenými záchodovými dveřmi).

            Toužil jsem totiž již delší čas napsat nějakou báseň na to téma, rozumějte téma světovlády.

           Když se mi naskytla příležitost být přímo u pramene (a nehynout žízní), stal ze mne zloděj, a já se ocitl za zavřenými dveřmi Bilderbergu, abych mohl dokončit onu báseň, jejíž první verše strašily mi v hlavě snad už od puberty: „Světovládcům velký mozek přeji, by nám prostým lidem řekli, že kdo poctivě nepracuje, ten ať raději nejí.“

            Nyní tedy, nalézaje se v samotném srdci temnot, hodlal jsem dokončit toto své stěžejní dílo, jež mělo se navždy stát zlatým hřebem postnezvalovské poezie, myšleno samozřejmě v zaprděném českém kontextu (psal jsem o tom zde).

            Mohu potvrdit, že konference Bilderbergu byla na vysoké úrovni. Účastnili se jí lidé, kteří měli politickou zkušenost, nebo stáli v čele vysokých korporací. Ale to bylo asi tak všechno. Brzy jsem pochopil, potloukaje se po konferenčních sálech, že i pouhopouhá hodina pobytu v „Institutu Václava Klause“ by mi dala mnohem víc, než kdybych tady pobýval třeba i celou věčnost.

            „Měli bychom zničit všechna včelstva, vypálit všechny úly, které nemáme pod kontrolou, aby se zvýšila cena ovoce na světových trzích,“ říkal například jeden byznysmen nějakému politikovi.

            Politik pokyvoval hlavou: „Postarám se, aby bylo u nás zavedeno EET, to spolehlivě zničí všechny včelaře.“

            Jiný politik zase vykládal: „Musíme zvýšit gáži Bartoškovi a jiným druhořadým hercům, aby nepřeběhli na druhou stranu, protože bez nich jsme namydlení, bez nich nerozhodneme o budoucnosti světa ani ň.“

            A byznysmen, který tomu bankéři naslouchal, opět moudře pokyvoval hlavou: „Zavedeme EET, aby se zlepšil výběr daní, a tak bylo na zvýšení gáží pro Bartošku a další druhořadé herce.“

            Brzy jsem seznal, že celý tento Bildberger je jedna velká nuda, jež byla ke všemu umocněna nepřítomností žen.

Ty spousty vážně se tvářících mužů vyvolaly ve mně nakonec natolik tísnivý pocit, že zastavil jsem se u muže, který vypadal, že tomu všemu šéfuje a rovnou se ho zeptal: „Sakra, proč tady nejsou žádné ženské?“

Muž se na mne podíval s neskrývaným despektem: „Proč tady nejsou holky?  To je mi hloupá otázka! Holky jsou přece proto na světě, aby z nich byly maminky, aby se pěkně usmály na toho, kdo je malinký. Ale páni kluci jsou k tomu, aby svět byl veselý, páni kluci jsou tu k tomu, aby se vět točil vpřed.“

Mávl jsem rukou a zamířil si to rovnou k zavřeným dveřím. Další pobyt zde byl bohapustou ztrátou času. Musel jsem se až vetřít Bilderberg, abych teprve poznal, jaký skvost máme v „Institutu Václava Klause“, kde se toho člověk dozví stokrát, ne-li tisíckrát víc.

Ale nějak jsem ve spleti těch mužských těl zabloudil a ocitl se na nějaké tmavé chodbě, jež končila se nekompromisní zdí.

Došed k ní, obrátil jsem a šel zpátky, doufaje, že mi podaří najít východ, když v tom mne zaujaly hlasy, jež se ozývaly z jednoho výklenku, kde se nejspíše právě konalo jakési separátní jednání.

„Tady je těch jidášských třicet kutnohorských grošů ražených na Vlašském dvoře v Kutné hoře,“ říkal kdosi, dodávaje k tomu, „a tady jsou notičky z USA.“

Slovo notičky, jež jsem tady na Bildbergu uslyšel poprvé, mne čímsi mocně zaujalo. Zastavil jsem se, abych si poslechl, o čem se bude hovořit dál.

„Takže se mám dál lísat perem ke globalizaci? Mazlit se dál s několika tématy a jediným správným pohledem na ně?“ odpověděl druhý hlas, v němž jsem poznal hlas jistého spisovatele a politického analytika, ředitele jedné soukromé pražské univerzity a taky jakéhosi institutu pro demokracii a kulturu a kdoví co ještě

„Tak je to!“ pomyslil jsem si, usmívaje se pod vousy, „tady ho máme, Jidáše! Už je jasné, proč zrovna tato a ne jiná témata, třeba zahrádkaření nebo chovatelství, proč ne samozásobitelství jako sebeobrana proti globalizaci! Teď už víme, čemu a komu tím prospívá! Víme za čí bakšiš šíří své hlubokomyslné úvahy!“

Ale v tom už opět promluvil druhý člověk, v němž jsem teď konečně rozpoznal dalajlamu: „Jo, a taky se ještě mazli s vějičkou liberální demokracie, s EU a nezapomeň na Jeho Svatost Havla.“

„Nebylo toho Havla už dost? Musím se s ním pořád mazat?“ pokusil se náš Jidáš o jakýsi odpor.

„Havla není nikdy dost!“ napomenul ho dalajlama, dodávaje, „u nás v Tibetu se říká, čí groše jíš, toho píseň zpívej!“

„No, jo, no jo,“ zamumlal Jidáš a zamlaskal, „páni, já mám hlad! Tady na tom Bilderbergu se s jídlem nepředají. To za Havla na Hradě, tam se švédské stoly jinak prohýbaly.

Hned si dám nějaký groš.“

Bylo slyšet šustění papírového výplatního sáčku, který se však, jsa už nejspíše docela vetchý, zničehonic roztrhl, protože se groše se stříbrným zvoněním rozsypaly po zemi.

„Do prdele práce! Všechno je to na zemi,“ zvolali oba muži ve výklenku.

V tu chvíli se ke mně dokutálel jeden z těch třiceti jidášských grošů. Na nic jsem nečekal, zvedl jej ze země a strčil do kapsy. Pak jsem se rychle rozběhl onou tmavou chodbu, chtěje Bilderberg definitivně opustit. Už jsem byl jednou nohu venku, ale přece jen mi to nedalo, a ještě jsem se do té tmavé chodby, na místo své zlodějny, vrátil, abych viděl Jidáše a jeho mecenáše.

A tamti dva, představte si, tam pořád ještě klečeli na kolenou, jak hledali ten ztracený groš, klejíce u toho jak faráři: „Hergot, někde ten zkurvený groš musí být, není možné, aby se vypařil!“

Vida je, musel jsem se tiše smát: „Hehe, vy již dlouho tápete v krajině hlouposti a ne a ne najít východ, co?“

Já jsem však východ z Bilderbergu našel a s lehkým srdcem jej opustil. Doma jsem potom ochutnal uzmutý jidášský groš. Ale jen jsem si ho vložil na jazyk, obličej se mi zkřivil hnusem. Tak by Jidášův groš hořký, přinejmenším jako zeměžluč.

„Jak to ten Pehe může žrát v takových kvantech?“ kroutil jsem hodně dlouho hlavou, zvedaje obočí do výšky takřka nadoblačné.

To až mně se bude chtít zpívat z notiček, tak si raději zajdu si do „Institutu Václava Klause st.“.

Je to, takříkajíc ,za rohem a je tam mnohem větší sranda než v nějakém pitomém Bilderbergu, který už nikdy víc!