Kterak nám Varel Chrčálek ke štěstí přišel

Je to velmi dobré, a ne že ne. I když vás budou diskutéři s vytříbeným vkusem přesvědčovat o opaku, nevěřte jim

Scéna: Za okny čajovny se už několikátý den sype sníh. Uvnitř je však příjemné teplo, posilované ještě ohněm z krbu, z něhož se line vůně dřeva a libý žár dosahuje téměř k...

Obraz první

Dějiště:
Blíže neurčená útulná čajovna

Osoby:
VAREL Chrčálek, samotářský podivín neupraveného vzhledu a pevného politického přesvědčení
PAN UČITEL, mladík obsluhující v čajovně
PANÍ UČITELKA, kolegyně a kamarádka HONZY, obdobného věku

Scéna první:
Za okny čajovny se už několikátý den sype sníh. Uvnitř je však příjemné teplo, posilované ještě ohněm z krbu, z něhož se line vůně dřeva a libý žár dosahuje téměř k VARLOVÝM nohám. Občasné zapraskání polen příjemně doplňuje tlumenou klidnou hudbu z reproduktorů, diskrétně rozvěšených v prostoru. Kromě VARLA se v čajovně nacházejí další dva stálí hosté, s nimiž se VAREL pravidelně zdraví pokývnutím, ovšem u jednoho stolu spolu nikdy nesedí.
Středobodem plochy VARLOVA stolu je zánovní notebook, vedle něhož leží nově zakoupený chytrý telefon v ceně průměrného platu. Mezi dalšími proprietami je několik skleniček a hrnků, mastný talířek se zmačkaným ubrouskem ležící na přeložených novinách, různé krabičky, pouzdro, poloprázdná lékovka, malá dýmka a sáček.

Varel se protáhne a jde k oknu, na kterém je mříž.

VAREL si mrlá pod vousy: „Náramná věc tyhlety monology! Člověk si s nimi vystačí docela sám! Tam ti dva, co sedí u baru, nejsou špatní, i když jejich politické přesvědčení není tak pevné, jako moje, vždyť ta ženská vypadá jak ruský šváb, ti mají zrovínka takové vousy jako ona. No, co si budeme povídat, jsou to dezoláti! To je pak monolog nejlepší formou svobodné diskuze, výměny názorů, dá se říct!

            Copak by se dali přesvědčit, že nemají pravdu?

            Houby s octem, kterým napájeli Krista!

            Tvrdili by mi, že mám vymytý mozek, když jim nevěřím!

        Jen ať sedí tam, kde jsou a mlčí, opájí se tou svojí pravdou, hehe, kterou si dohledali na internetu, hehe!

            A já si hezky můžu povídat sám se sebou.

            Páni, že tam ale venku sněží!

            To je, páni, čina!

            Hned bych to do té činy vyhnal  Vystrčila i Pekarovou!

            Sněží a sněží, člověče zlatá!

            Říkal mi kdosi, že samohana je hřích ještě těžší než sebevražda!

            Hloupost!

            Hřích je si nehonit!

            No, neříkal jsem to!

            Tolik povyku pro nic!

            A že nejsem doma? Čert to ven, statisíce lidí dělá na sociálních sítí den co den totéž! A pak to má být hřích, když to dělají všichni, hehe!

            Ale ten sníh! To je, pane věc, když tak chumelí!

            To je jak v jedné povídce od Puškina!

            A jako v povídce od Tolstého!

            Bůhví, kdo tu povídku všechno četl, jistě kdejaký dezolát! Jak jedou dva na saních v přesně takové chumelenici a zabloudí. A najdou je, až přestane sněžit, zmrzlé, ale přitisklé k sobě, aby se zahřáli.

            Je to ale prevít ten Tolstoj, takhle vpašovat to svoje LGBT do povídky o vánici!

            I v Dostojevském sněží. V Zápiscích v podzemí! Hehe, tahleta čajovna, to je taky zrovna takové podzemí hehe!“

            Varel odchází od okna, sedá si ke stolu. Vezme poloprázdnou tubu, vysype si její obsah do dlaně a spolkne je. Pak vezme malou dýmku, nacpe si ji a spokojeně ji pokuřuje, přičemž jeho politické přesvědčení je stále pevnější a pevnější.

            Scéna druhá:
Stejný čas, barový pult v čajovně, několik metrů od VARLOVA stolu. Paní učitelka slévá čaj a přikusuje u toho perník. Pan učitel, lokty opřen o pult, drží v rukou chytrý telefon a cosi v něm čte.

PAN UČITEL: „Ty vole, to snad není možný.“

PANÍ UČITELKA: (krátce pohlédne na HONZU, ale pokračuje v práci)
PAN UČITEL: „Tak to je gól.“
PANÍ UČITELKA: „Copak?“
PAN UČITEL: „On zase opsal můj článek!“
PANÍ UČITELKA: (zarazí se a znovu pohlédne na HONZU) „Fakt?“
PAN UČITEL: „Jo. Tak to je síla! Čekal jsem leccos, ale tohle snad ani ne.“

PANÍ UČITELKA: (jde k panu učitelovi a nakukuje do telefonu; pohlédne na pana učitele): „Tohle ale muselo přijít, pane učiteli. Už takhle jseš na černý listině, a ještě na sebe takhle upozorňuješ. Podívej se, jak zametli s ostatníma. Ten Jára Mrkvička a další. Mohli by vyprávět, že jo. Na všechny ho nasadili. Na mě taky.“

PAN UČITEL: „Počkej, oni si ze mě dělá úplnou prdel! Já ty svoje články myslím vážně, a on si z nich dělá prdel.“
PANÍ UČITELKA: „To si děláš prdel!“
PAN UČITEL: „No fakt, hele, dělá si ze mě prdel!“ (vzhlédne k paní Marii a ukazuje telefon)
PANÍ UČITELKA:  „Fakt že jo.“
PAN UČITEL: (po chvíli) „Já mu do toho magoráku dneska už fakt něco nasypu! Nějakou proměnou hostii!“

PANÍ UČITELKA: „Ježiš, nebuď trapnej. Nejsme jako on. On je Zlo! Já Zlo poznám. (uvažuje)   Nehledě na to, že si tam nejspíš něco sype sám.“

PAN UČITEL: „To je možný. Vlastně je to docela jistý, když nevíš co, tak musíš říct, že si něco sype. Hele, teď na mě napadlo, co kdybych on něm taky zase napsal článek. Nějaký vtipný článek, kterej budou karmovat všichni, kteří ho nenávidí, protože si z nich dělá taky prdel, a přitom oni to myslí taky vážně, jako my.“

PANÍ UČITELKA: (hledí dlouze na pana učitele)
PAN UČITEL: (hledí dlouze paní učitelku)

PANÍ UČITELKA: „Jo, to by šlo. Ale musí to být vtipný.“

PAN UČITEL: „Neboj, bude to vtipný.“

PANÍ UČITELKA: (hledí dlouze na pana učitele)
PAN UČITEL: (hledí dlouze na paní učitelku)

Scéna:
DVOJKA sedí na židli; jedna ruka spočívá na stole, zbytek těla je i se židlí natočen směrem k JEDNIČKOVI. Opřen o vysokou komodu stojí JEDNIČKA. Podpírá si loket ruky, v níž drží cigaretu, a rozvážně pokuřuje. Jedno z velkých oken je i přes zapnuté topení pootevřené. V místnosti je až na vzdálený hluk silničního provozu ticho. DVOJKA si jednou rukou na stole pohrává s propiskou. Jeho pohled se opakovaně stáčí k oknu; co chvíli se poškrábe na tváři, promne si nos, polkne. JEDNIČKA se po chvíli na DVOJKU zpytavě zahledí.

JEDNIČKA: „To jste fakt nevěděli, kdo je jeho strejc?“

DVOJKA: (nervózně vzhlédne) „No... nevěděli. Koho by to napadlo, že jo.“
JEDNIČKA: „Ale vy jste placený od toho, aby vás právě takovýhle věci napadaly.“
DVOJKA: (skloní hlavu, vtahuje rty, mlčí)
JEDNIČKA: „Abyste si všechno ověřovali.“
DVOJKA: (pomalu se nadechne a vydechne)
JEDNIČKA: „Je to tam sice nýmand, ale jenom proto, že se o toho Krcálka jednou –„
DVOJKA: „Chrčálka.“
JEDNIČKA: „Co? To je jedno, kurva! Jenom proto, že se o toho Chrčálka jednou otřel, jste ho ještě nemuseli hned kompletně likvidovat! Existuje určitá linie, po který bohužel ještě pořád musíme jít. Jasně, sledovat náš cíl, ale nezapomínat, že ne všichni jsou úplný hovada, že těchhle lidí je hodně a že nesmíme přitahovat moc pozornosti, proboha. To nevíte, komu to tady patří?

Nebo nečtete volební průzkumy? Jasně, že jsou do prdele práce, cinklý, ale ten komu to patří má už třicet pět procent!

Rozumíte má třicet pět procent, bojuje proti nová totalitě a vy mu v jeho vlastních mainstrových médiích uděláte takovou věc, jako že někoho kvůli nějakému Chrčálkovi zlikvidujete.“
DVOJKA: (pokyvuje)
JEDNIČKA: „Koneckonců když vynecháte naši podporu, tak ten Chrčálek je taky nikdo. Nebo vy mu snad ty jeho grafomanský bláboly baštíte?“
DVOJKA: „No to samozřejmě ne.“
JEDNIČKA: „Pochopitelně. Ty každodenní porce slátanin mají jedinej účel. Maj stejnej účel jako každodenní porce úplně jinejch slátin všude na internetu.

A naše obrovská výhoda je ta, že on tomu zjevně i věří. Nemluvím samozřejmě o Hájkovi z Protiproudu, nebo o někom jiným z tý slavný alternativy, kterou taky živíme.

Tohle když se sejde, a navrch se přidá Chrčálkův narcisismus a podobný hovadiny, tak je to pro nás samozřejmě terno.

A lidi tu benevolenci těch správců zatím žerou i s navijákem. Pokud vím, tak on v těch svejch rádoby satirickejch výplodech neustále porušuje ty jejich jakože pravidla – a stalo se někdy něco? Ani hovno!“
DVOJKA: „Jasně. Ale neříkal jste, že to patří tomu, kdo má teď pětatřicet procent a bojuje proti nové totalitě?“
JEDNIČKA: „Právě o to jde. Ona ta podpora seshora není neomezená. Ve světě se to začíná trochu sypat, lidi si ten... určitej tlak, že jo, víte o čem mluvím, že jo, prostě mluvím vo tom určitým tlaku, že jo, co je teď všude plno... zjevně nebudou nechávat moc dlouho líbit a ve vedení některejch států už se to trochu odráží.

Musíme sledovat i tyhle věci, přemejšlet tak nějak komplexně, chápete?

Že ten, komu to patří, chce bejt něco jako druhej Orbán. Rozumíš?“
DVOJKA: „Jasně. Rozumím. Prostě až to vyhraje, tak zavede cenzuru. Teď proti ní jakože bojuje, ale pak ji zavede. To je přece osvědčenej postup.“
JEDNIČKA: „Jo, tím jsem jistej. Alternativní média jsou taky naše. Stovky týpků, co se opájej svou domnělou statečností, co si myslej, že jsou nepodvolený a že vodhalujou jednu Velkou Pravdu. Tyhle utáhneme na vařený nudly. Ovšem, z opravdu globálního pohledu je třeba i ten, co mu to patří, vcelku malá ryba, i když má teď pětatřicet procent. A propos, co říkáš Konečné? Ta tam taky píše.“
DVOJKA: „Konečná je fajn holka. Pere se za nás prostý lidi. Kdyby to vyhrála, tak máme zas o práci postaráno.“
JEDNIČKA: „Tak tenhleten chlap má na můj vkus až moc velký konexe. Musíte si prostě tyhle věci hlídat.“
DVOJKA: „Samozřejmě. Mimochodem, napadlo mě taky, že bysme tam nechali udělat samostatnou kolonku, hned vedle Hyde Parku, nazvali bysme to třeba Chrčálkoviny a lidi by to celý brali jako –„
JEDNIČKA: „Ale to jsme zase u toho! Pozornost! Přitahování pozornosti! Kurva! Dovedete si představit, jak by ostatní držkovali, že když on, tak proč ne oni? Nebylo by to pak už i největšímu idiotovi, třeba Jeřábkovi, podezřelý? Že je Chrčálek na titulce s každým svým článkem jako třeba Lhotská?“

DVOJKA: „No jo... tak to mě nenapadlo.“
JEDNIČKA: :Jistěže ne! Takže naopak, držet to v linii, jak říkám. Bojovat za tu naši věc, jakože za tu novou totalitu, i když ten, komu to patří, je náš český Orbán. Ale nepřesrávat to tak, aby si toho lidi až moc všímali, takže Konečnou nechat. A Šichtařovou taky dávat pořád do titulky, ostatně teď podepsala novou Chartu 77. Prostě dávat do titulky všechny dezolátský články. Ale ne Chrčálka. To bylo nápadné, kdyby byl na titulce.  Ty dezoláti se musej množit na titulce jak krysy, toho už si doufám váš tým ráčil všimnout.“
DVOJKA: „Jistě, dezoláti jsou na titulce teď pečení vaření. Proč asi?“
JEDNIČKA: „Tak. A především jsme taky sakra za něco placený, tím, komu patří a kdo bude českým Orbánem, že jo.“

(Ozve se zaklepání)

JEDNIČKA: (podrážděně) „Dál!“
(Vchází TROJKA. DVOJKA se na židli narovná)
TROJKA: „Dobrý den, pánové. Tak ohledně Véčka prej máme volat.“
JEDNIČKA: „Jo?“
TROJKA: „Ano, máme ho prej trochu... hm, usměrnit?
DVOJKA: Jako že ten jeho článek proti fialovým ukrnáckům byl málo vtipný, a protože zapomněl napsat, že bude mobilizace, ačkoliv jsme do něho vtloukali horem dolem, že musí v každém článku napsat, že bude mobilizace a že půjdeme umírat na Halič?“
JEDNIČKA: „Dobře, hned se na to vrhněte, jinak to seshora odserem. A hoďte mu s předstihem zprávu, ať je ten blb někde, kde je signál, a ne jako minule.“
TROJKA: „Ano, pane. Už aby bylo po volbách a my s tím liberálním svinstvem zatočili!“
JEDNIČKA: (kývne a zapaluje si další cigaretu)
TROJKA: (odchází)
DVOJKA: (hledí kamsi bokem a opět si začne jednou rukou na stole pohrávat s propiskou)
JEDNIČKA: (pokuřuje, hledí na DVOJKU a přemýšlí)

Obraz třetí

Dějiště:
Zpět v čajovně

Osoby:
VAREL
HLAS, toliko ve VARLOVĚ hlavě
PAN UČITEL, obsluha čajovny
PANÍ UČITELKA, obsluha čajovny

Scéna první:
 

VAREL otevírá domovskou webovou stránku a přejíždí mezi články. Vtom ho cosi zarazí. Zorničky se začínají rozšiřovat a VAREL hbitě kliká na jeden odkaz. Dech se mu zužuje. Buší mu v hrudi. Objevuje se pot, svaly tuhnou, tepny tepají.

HLAS: „Klid. Nenech se vyhodit z bohorovnosti nějakým přiblblým žabařem. Ostatně tohle všechno už tu bylo.
VAREL: (v duchu) No jo, ale když takovouhle koňskou dávku jsem už hodně dlouho nedostal. Tohle je bomba! Navíc mi tak nějak vysychá studna, mizej zdroje. (přemýšlí) No dobře, možná je to trochu mojí zásluhou, ale... vždyť je to jedno. Vlastně bych zasloužil medaile, ne? Logicky, proboha.“
(Čte dál; jeho ruka po chvíli začíná automaticky pomalu sjíždět kamsi dolů)
HLAS: „Neboj se, jsi tady přece jako doma!“
VAREL: (v duchu) „Jasně, ty vole!“

(Zvoní mobilní telefon. VAREL dokončí svou ruční práci a pak přijme hovor.

VAREL: „No ahoj! ... Jo, skvěle. Jsem rád, že voláš. To bys nevěřil – (pauza)“
VAREL: „Aha. (dlouhá pauza)“
VAREL: „Ale vždyť – (velmi dlouhá pauza)“
VAREL: „Dobře. Chápu.“ (pauza)
VAREL: „Jo. Dobře. Tak zatím“ (pokládá telefon)

Scéna druhá:
 

(O něco později) VAREL sedí nehybně s lokty na stole a obličejem v dlaních. Na počítači již delší dobu běží spořič obrazovky, v němž se pohybuje fotografie obrýleného českého státníka uprostřed kruhu tvořeného hvězdami na modrém pozadí.

PAN UČITEL: (nese k VARLOVU stolu konvici, jejíž obsah spěšně připravil, zatímco PANÍ UČITELKA cosi kutila v zadní místnosti)

Na VARLOVĚ stole zvoní mobilní telefon. VAREL se leká, vytrhne hlavu z dlaní a hledí na displej; číslo je ovšem skryté. VAREL zapřemýšlí, zvedá přístroj a přijímá hovor.

PAN UČITEL: (na cestě ke stolu se nyní zaráží, chvíli uvažuje, zhluboka se nadechne, vydechne, otáčí se a pomalu jde zpět za bar; obsah konvice vylévá do dřezu)

VAREL: (váhavě do telefonu) „Haló?“ (pauza)
VAREL: „Kdo?“ (dlouhá pauza)
VAREL: „Podívejte, nevím, kde jste vzal moje číslo, ale jestli je to nějakej vtip, tak – (dlouhá pauza)“
VAREL: „Co že víte?“ (dlouhá pauza)
VAREL: „Ježiš.“ (velmi dlouhá pauza)
VAREL: „No dobře, ale vždyť je to tak správně! Jsou to dezoláti! Sice jsem ten termín nikdy ani v jednom svém článku nepoužil, ale víme přece o čem mluvíme, to si jen pan Jeřábek zase honil péro. Musíme – (velmi dlouhá pauza)“
VAREL: „Jistě... no dobře, něco za to dostávám, ale té lípy se nevzdám!-“  (dlouhá pauza)
VAREL: „Štěstí? Co jako? (pauza) Tak samozřejmě, však taky-“ (dlouhá pauza)
VAREL: „Cože? Kolik že?“ (pauza)
VAREL: „Jo takhle. A to jako... každej měsíc? Když budu strašit jadernou válkou o Vánocích?“ (velmi dlouhá pauza)
VAREL: (zhluboka se nadechuje) „No tak... to ale... hm, dobře, ono koneckonců všechno je relativní, že jo. (dlouhá pauza) Oukej, budu tam. Tak jo. Zatím!“ (pokládá telefon)
VAREL:(spěšně zavírá notebook, sbírá své propriety a cpe je do batůžku. Na stůl hází bankovku, ledabyle mávne směrem k paní učitelce a panu učitelovi u baru , otevírá dveře a vychází do stále houstnoucí chumelenice. Po několika krocích ho již není vidět).

(U  baru)
PANÍ UČITELKA: (s úsměvem hledí na pana učitele)
PAN UČITEL: (s úsměvem hledí na paní učitelku)

PANÍ UČITELKA: „Ten článek, co jsi o něm napsal, je opravdu vtipný.“

PAN UČITEL: „No tak mám v tom určitou praxi. Vlastně bych mu měl být za to vděčný. Nebýt jeho nikdy bych se nenaučil psát vtipné články. A přitom je to jen docela obyčejný skladník, věřila bys?“

PANÍ UČITELKA: „Zlo na sebe bere vždy podobu skladníka.“

PAN UČITEL: „No tak, určitě. Ale nandali jsme mu to pěkně, co? To by tak hrálo, aby si z nás někdo dělal prdel! My bojujeme za svobodu a za dobro, z nás si prdel dělat nikdo nebude!“

PANÍ UČITELKA: „Podle toho se pozná zlo. Že si dělá prdel z vážných věcí, jo, a taky že posunuje významy u vážných věcí. On je vlastně dezolát, když se to tak vezme. Víš, jak to myslím, když říkám, že je on je dezolát.“

PAN UČITEL: „Ano, ale.“

PANÍ UČITELKA hledí s úsměvem na pana učitele.

PAN UČITEL hledí s úsměvem na paní učitelku.

A venku uhání Varel v husté chumelenici na ruské trojce kdovíkam…