Je viditelné, že se nám národní a konzervativní síly hezky vzpamatovávají. Tak například Okamura již brzy podepíše Deklaraci o budoucnosti Evropy (za svobodu)
Okamuru podpis Deklarace o budoucnosti Evropy (za svobodu) zřejmě velmi vysílil, musel jsem čekat dvanáct hodin, než se česko-japonský produkt universalismu, který nikam nevede, probudil.
„Sláva! Konzervativní Evropa se probouzí!“ zvolal jsem nadšeně.
Ale Okamura vypadal jinak než jindy, tak nějak divně.
„To byl ale divný spánek! Jako bych i ve spaní bděl! Já se ti teď na svět dívám úplně jinak, tak nějak komplexněji, jestli mi rozumíš!“ povzdechl si Okamura.
„Ne, nerozumím. Jsi přece konzervativec, bojovník za naše národní hodnoty!“ připomněl jsem Okamurovi, kým je, jakou naději do něj vkládá náš národ.
„Předtím, než jsem usnul, byl jsem určitě konzervativec! Ani jeden Klaus nebyl takový konzervativec jako já! Ale teď nevím,“ pokrčil rameny Okamura.
„Kdo jiný by měl být konzervativec než ty? Podepsal jsi Deklaraci? Podepsal! Tak vidíš!“ zařval jsem na Okamuru.
„Já vím, ale to bylo předtím, než jsem usnul, počkej, zkusím si ti vysvětlit, jak teď nahlížím na svět,“ řekl Okamura a pustil se do vysvětlování, „víš, když jsem podepisoval tu deklaraci, byl jsem přesvědčený, stejně jako pan Podracký, že konzervativní síly mají před sebou dlouhou cestu. K boji musí být vybaveny nejen bojovými výzvami a kritikou protivníka, ale také funkčními ideály. Staré ideály nestačí. Musí být ideál ekologický, ekologii nelze odsuzovat, ale účinně řešit.
Ekologické výzvy mohou úspěšně řešit jen přesvědčení lidé v rámci národních kolektivů, vlastenci, kteří jsou si vědomi nutnosti zachování přírody, ale i svého národa a tím i celé civilizace, ochotni k sebenegaci a sebeobětování, vědomi si, že budují budoucnost svých dětí. Ideologická ekologie postavená na nominalismu, na zákazech a příkazech, je neuskutečnitelná, může skončit jen debaklem, jako skončil komunismus.
Ano, věřil jsem tomu, že musí vzniknout nová idea vztahů mezi národy. Jestliže totiž odmítáme ideu univerzalismu, musí nastoupit nový princip řešení sporů. Kdo bude zajišťovat mezinárodní spravedlnost? Kdo bude chránit malé a slabé národy? Nelze zase vytvořit něco redukovaného, co nepokrývá spektrum problémů. Nějaké bezpečnostní struktury musí zůstat.
A taky jsem byl pevně přesvědčen, že zachování národů i přírodního prostředí není ideologie, je to přirozený princip platící v celé přírodě. Je to škála problémů. Ale zbavení se antropologického a kulturního destruktivismu stojí hned na začátku.
A vidíš, třeba v tom bodě jsme se šeredně mýlili, zachování národů, ani přírodního prostředí není přirozený princip, protože přirozeným principem je pravý opak, totiž zánik národů a změna přírodního prostředí.
Vezmi si, kolik národů bylo jen vyhubeno ve Starém zákoně!
Nebo kam se poděli Skythové?
Ale to není samozřejmě všechno, je toho mnohem víc, co teď, vidím, když jsem procitl.
Vezmi si třeba Čínu!
Čína vždy byla říší Středu, totiž byla vždy skutečným centrem planety, byla vždy nejmocnější a nejmohutnější civilizací, i když to tak nevypadalo. A tato Čína teď ovládne svět, který by ovládla už dávno, kdyby se, bůh ví proč, načas neuzavřela do sebe.
A teď mi řekni, co pro Čínu znamenají všechny ty malé národy, jako jsme my?
Neznamenají pro ni vůbec nic!
Globalizace, která teď probíhá, je skrznaskrz čínská!
Čína si nás podmaní a říkám ti, že fašistická EU bude proti tomu ještě nacionalistickým rájem.
A co proti tomu zmůžeme?
Nezmůžeme proti tomu vůbec nic, prostě zmizíme, čínskou výchovou se jednoduše uskuteční ideál hodný nezištné angažovanosti většiny obyvatelstva, jak o tom snili staří komunisté, i když ta angažovanost nebude zase tak nezištná, protože kdo se neangažuje, ten jednoduše zmizí.
Ale to ještě zdaleka není všechno!
Vezmi si třeba umělou inteligenci, která nás brzy ovládne!
Co bude pro tuto umělou inteligenci znamenat pojem národa?
Nebude pro ni znamenat vůbec nic, protože umělá inteligence nemá žádnou národnost a nemá ani žádné náboženské vyznání.
A my konzervativci podepisujeme nějakou deklaraci!
Já se ti tomu, člověče, musí smát, haha!“
Okamura se opravdu rozesmál. Jenže konzervativec, který se směje, není už konzervativec. Bylo mi z Okamury, který se zalykal smíchy do pláče, těžko si představit otřesnější úpadek kolektivních idejí, který je vynikajícím prostředím pro průnik ideálu, který se tváří jako rovnostářský a levicový, ale skutečnosti je to dosti těžko postřehnutelný relativismus!
