Skoro pětatřicet roků od plyšáku to trvalo. Celou tu dobu čekal Ladik trpělivě na to, aby mohl prokázat svoji odvahu jako 99 pragováků, kteří se hrdinně postavili kontrarevoluci. A teď se Ladik dočkal, naváže na Kubiše a Gabčíka
Málo platné, Ladikovi nedělal pobyt okupačních vojsk u nás vůbec dobře.
Nejvíc ho sral Den díkůvzdání, kdy se musel pod namířenými puškami Springifield cpát pečeným krocanem, protože on měl raději pušku Mosin a poctivý šašlik, který se ve Vladivostoku prodává v čínských restauracích na každém rohu (krocana pak vždy doma tajně vyzvracel, protože byl nepodvolený).
O ztracené suverenitě ani nemluvě.
Sto let vydržel Ladik žrát ty krocany, ale za těchto sto let mu svaly v železo ztvrdly.
„Sto roků v žral jsem krocany, kdo mi ty roky vrátí?“ hrozil Ladik svoji čepičkou všem těm Biľakům, Čurdům, Havlům a dalším kurvám, všem těm, kteří kdysi schválili okupaci jeho vlasti.
Ale všechny ty kurvy se mu jen smály.
Ale to neměly dělat!
Jedné obzvláště temné noci se Ladik tiše zvedl ze svého lože a po špičkách se vykradl ven. V koženém kabátě a s kloboukem na hlavě, aby vypadal jako příslušník BIS, pro případ, že by ho chtěli Sorosovi covidofašisté legitimovat (za tím účel si dokonce pořídil falešné potvrzení o očkování a čipování), se plížil noční krajinou, až dosáhl svého cíle, hráze přehradní nádrže Šance.
„Haha,“ musel se teď smát Ladik všem těm kurvám, které tak z duše nenáviděl, protože musel kvůli nim sto roků žrát na Den díkůvzdání místo milovaného šašliku pečeného krocana.
Pouhých dvacet minut mu stačilo na to aby, jako nějaký zkušený a k tomu speciálně vycvičený západní agent, důkladně podminoval přehradní hráz dostatečným množstvím té nejprvotřídnější trhaviny, kterou i přivezl ve svých lícních torbách z Ukrajiny.
„Tak a je to!“ otřel si orosené čelo, když byl se svou prací hotov.
Oblékl si opět kožený kabát, narazil si na čelo klobouk, a ještě jednou se nadechl, aby mohl odběhnout do bezpečné vzdálenosti a tam dokonat dílo své pomsty.
Ale už to, chudák, nestihl.
Když chtěl udělal první krok, přiletěly náhle odněkud jakési rakety a rozbily přehradní hráz na cimprcampr, ještě dřív než ji Ladik stačil sám odpálit, mstiv se za okupaci své vlasti a za porobu svého národa. Obrovská vodní masa, jež se vyvalila z přehrady jako hnis z prasklého vředu, vmžiku spláchla Ladika, nesouc ho zpátky do Ostravy a strhávajíc po své cestě nejen domy kolaborantských kurev, ale i staleté lípy, hnala se nezadržitelně, přesně podle Ladikova plánu, na americkou vojenskou základnu v Mošnově.
A víte, co zajímavé?
Že jediného, koho pak asi po týdnu našli, když voda opadla, na americké vojenské základně v Mošnově, byl Ladik, protože všichni američtí vojáci svoji základnu kvapem opustili, a přesunuli se kamsi za Ural, aby tam v převlečení za banderovce bojovali proti československým legiím hrdinně bránícím Euroasii….
