Ano, rozmohl se nám tady takový hezky zvyk, plivat druhým lidem do tváře. Komu bych s chutí naplival do tváře já?
Někdy mám co dělat, abych se udržel ještě na uzdě, nevzepřel se fatálně systému a nenaplival kdekomu triumfálně do tváře.
„Škoda slin! V hubě jsou užitečnější! Nač se kvůli blbcům rozčilovat!?“ můžete samozřejmě se mnou nesouhlasit, protože máme tuhletu svobodu slova.
Ale já stejně trvám na svém.
Po světě běhá spousta lidí, kteří si nezaslouží si nic jiného, než aby se jim naplivalo do ksichtu.
Řekněte sami, nenaplivali byste s největší chutí do ksichtu Máhdímu, kdyby se ten zjevil?
„Islám je fašistická ideologie, nepřinesl nic dobrého!“ pokrýval by se Mahdího obličej vrstvou vašich slin a měli byste recht.
On by si to Mahdí pak podruhé ještě moc dobře rozmyslel, jestli se má u nás v Česku zjevovat, kdyby se mu dostalo takovéhoto náležitého přivítání.
A Mahdí, to je jen kapka v moři. Vezměte si jen třeba Českou televizi, kolik tam dělá lidí, ale kdo může dělat v multikulturní České televizi?
Jen ten, komu patří naplivat do ksichtu!
Člověk, ocitnuvší se v tísni, jsa už docela bez slin, často jen bezmocně skřípe zuby, jak málo málo dokáže vyprodukovat slin (jen pár litrů za den), když je na světě tolik sviní.
Ale na každou svini se sbíhají sliny v hubě, žádný strach!
Já tuhle stejně nakonec naplival do ksichtu jednomu oficírkovi, generálovi. Já měl na něho už dlouho spadeno. On se totiž pletl moc do zahraniční politiky, ačkoliv to podle ústavy přináleží jen vládě a panu prezidentovi.
A kolik ostudy nám ve světě udělal!
Nemyslím samozřejmě pana prezidenta, ale toho oficírka.
On se vám třeba, zničehonic, uprostřed noci probudí a prohlásí: „Za všechno může Putin!“
Člověk aby se pak hanbou propadl před spřátelenými národy, že má takové krajany.
Nebo si schválně vyleští hvězdičky na výložkách tak, aby to vypadalo, že je elita.
Ale já ti dám elitu, ty holoto jedna lokajská!
Tak po tomto oficírkovi (a národ němý tlučou oficíři!) jsem hodně dlouho pásl, vždy měl pro něho připravenou pořádnou spršku svých slin.
„Jestli existuje na světě spravedlnost, jestli má jednou pravda zvítězit nad tím vaším lhaním a nenávistí ke všemu pravdivému, protože východnímu, pak mi neunikneš!“ věděl jsem.
A měl jsem pravdu!
Jednoho dne jsme se opravdu ocitli tváří v tvář.
On, oficírek, který se plete do zahraniční politiky a já, starý a nevzdělaný člověk, a proto poctivec obdařený selským rozumem až na půdu.
„Tak co, generále!?
Kde máš to svoje slavné NATO!?
Tak se s ním pochlub!
Chtěl jsi nás připravit o suverenitu, co?“ řekl jsem, zatímco se generál třásl jako osika.
„To je omyl! Já nejsem žádný generál. Já jsem panský kočí.
Ano, prosím pěkně, panský kočí!“ snažil se generál vylhat.
„A co ta generálská uniforma?
Nelži!“ křiknul jsem na něj.
„To je ruská uniforma.
Dostal jsem ji od svého panstva, protože je obnošená.
,Tu máš, Matveji, generálskou uniformu, ať ty netáhne na záda, když sedíš na kozlíku a mlátíš opilý koně bičem. Vždyť i ty jsi živý tvor, Matveji, takříkajíc člověk,’ řeklo mi panstvo.
Vám bych nelhal, Vaše blahorodí!“ lhal oficírek, jako když tiskne.
„A co je tohle!?“ ukázal jsem na americké vyznamenání, které se mu třpytilo na hrudi.
„To je Řád Velké vlastenecké války, byl jsem těžce raněný u Luhanska!“ dělal ze mne blbce oficírek, mysle si nejspíš, že mám propagandou vymytý mozek, a že mu to sežeru i s navijákem.
„Stačí!“ zařval jsem, rozzuřeným jeho lhaním, až k nepříčetnosti, a plivnul mu do obličeje, „tu máš, svině!
Za všechny oběti tvých chemických válek!“
Oficírek lapal po dechu a já mu plivnul do obličeje ještě jednou a ještě jednou. Vůbec se, zbabělec, nezmohl na odpor. Docela schlípl a ta jeho uniforma na něm visela, jako by byl strašák do zelí.
Vidíte, jaký jsem!
Nebál jsem se naplivat do ksichu generálovi a s chutí naplivu do ksichtu každému, kdo mi bude lhát, kdo se pokusí ze mě udělat blbce.
Nebojte se, milá sluníčka, slin mám v papuli pro vás dost.
Tak kdo je další na řadě, kdo mi chce ještě lhát?
No tak, nehlaste se všechna, naplivejte mi taky do ksichtu, jestli nejste strachy posraná až za ušima!
