Kdo jsou vlastně ti křesťané? Líní zbabělci!

Líní zbabělci, kteří se bojí vzít život do vlastních rukou, a kteří jsou přesvědčeni, že za ně na poli spásy všechno odpracuje Ježíš a oni přijdou k hotovému

            Bezesné odpoledne jakéhosi pozemského dne právě vrcholilo, když Rebeka potkala Ježíše.

            Ježíš byl pocit, který si jí zmocnil vší silou, kterým se chvěla i ta nejposlednější částečka její bytosti, takže zde nemohlo dojít k žádné mýlce, např., že by se za Ježíše umně vydával sám Ďábel, rozený Antikrist a to s jediným cílem, svést Rebeku z cesty spásy.

            „Ježíši! Můj Pane! Co bych si bez tebe počala, vydána napospas věčné smrti!“ vykřikla Rebeka radostně, celá se chvějíc láskou, jíž bylo zalito její nitro jako hustým placebo sirupem, který proti kašli předepisují prohnaní lékaři ve svých ordinacích připomínajících rakev.

            „Užívejte to tři krát denně, vždy před modlením,“ říkají tito lékaři svým kašlajícím pacientům, smějíce se přitom pod vousy, dobře vědoucí, jak zvířecí dokáže být síla upřímné modlitby.

            „Já jsem pravda, cesta i život, kdo ve mně věří, věčně živ bude,“ odříkal Ježíš rychle úvodní formuli a pak, už, mnohem živěji pokračoval, „chceš-li být spasena, chceš-li se vymanit z karmického cyklu, chceš-li zvítězit nad samsárem a tak dosáhnout božího království, měla bys cvičit jógu.

            Ano, měla bys cvičit jógu, abys byla blíž bohu.“

            „Cože?

Jógu?

Jak můžu cvičit jógu, když věřím v tebe, v to, že jsi mne svou smrtí na kříži spasil, že jsi vzal na sebe všechny mé hříchy?“ zvolala udiveně Rebeka.

„Nebýt jógy, jejího pravidelného cvičení, nikdy bych nevstal z mrtvých. Jen ona mi umožnila přečkat veškeré mé tělesné utrpení bez sebemenší úhony, ona mne naučila, jak vystoupit z těla, jak prožít vlastní smrt tak, aby ta byla vzkříšením,“ řekl Ježíš.

„???,“ nezmohla se Rebeka na slovo a tak mohl Ježíš nerušeně pokračovat.

„Během své tříleté služby cvičil jsem jógu pravidelně každý den,“ vykládal Ježíš, za silného nezájmu ptáků, kteří nepřestávali štěbetat, nemajíce žádnou úctu před vtěleným Slovem, „a trval jsem přísně na tom, aby jógu cvičili i apoštolové.

,Spása je vyproštění osobního vědomí ze samsarických stavů a taky jeho následný přenos do absolutna, kterého se netýká žádné stvoření a žádné dění, to jest do království mého otce. Spása je proto likvidace duše, kterou počíná se život věčný,‘ zjevoval jsem jim Pravdu.

Jenže apoštolové byli jen tupá semitská kopyta, která nic nechápala. Marně jsem jim vysvětloval, jak dosáhnout spojení podvědomí a jeho dechu s vědomím nebo i s nadvědomím a jeho dechem.

,Raději jsem se měl přijít mezi Slovany, ti jsou duchovně někde úplně jinde!‘ říkal jsem si kolikrát nikoliv bez hořké výčitky, a říkám si to doteď.

Snad jediný Jidáš chápal, co po něm chci, co to znamená, když každý má zapřít sám sebe, jinak nebude spasen.

Řekni, miluješ Jidáše?

Miluješ ho stejně jako mě?

Miluješ ho jako sebe sama?“

„Milovat Jidáše? Vždyť tě zradil, Pane!“ vykřikla Rebeka.

„Měla bys ho milovat, kdo zrazuje, ten osvobozuje,“ řekl Ježíš a pokračoval, „chceš-li mne následovat, musíš cvičit jógu. Každý, kdo mne chce následovat, musí cvičit jógu.

Všimla sis, že pozdvihování hostie je výňatkem z Pozdravu Slunci?

Kostel, čili křesťanská svatyně, by měl být správně orientován východně západním směrem. Slouží-li kněz mši čelem k lidu, pak při pozdvihování hostie, neboť jedná se o Pozdrav Slunci, dochází k její proměně v duchovní, tj., mé tělo, to jest, v bytostný útvar, v němž je kondenzována životní síla s kvalitou božské karmy.

Chápeš, milá Rebeko?“

Na tuto otázku už naštěstí Rebeka nemusela odpovídat, protože se v tu chvíli se mohutně rozezvučely kostelní zvony, naplňujíce prostor svým hřmotnými údery, a vytrhly ji z onoho setkání s živým Ježíšem, jež nebylo ničím jiným než jen zážehem vědomí.

Bylo totiž tři čtvrtě na šest LSEČ, čas pravidelné večerní pobožnosti nadcházel.

„Cvičit jógu, to by mi pan farář dal při svátosti smíření co proto!“ otřásla se Rebeka při představě, že by měla cvičit jógu a s úlevou rozběhla se do kostela, do onoho bezpečného útočiště s měkkými lavicemi, kadidlem a varhanami, kde je Ježíš jen neškodným obrazem visícím na zdi, nikoliv živou a žitou skutečností, prázdnotou uvnitř atomu, uvnitř veškerého kosmu, božím královstvím.