Kde udělali soudruzi pravdoláskaři chybu?

Lež a nenávist už opět vítězí nad pravdou a láskou. Aspoň v mainstreamových médiích. Která to jsou? Chytrému napověz, blbého kopni do zadku!

            Všimli jste si, že nám mainstreamová média lžou, jako když národní banka tiskne nové peníze, tuny a tuny bankovek, které už stejně nikdo nenosí po kapsách nebo v igelitkách, protože všichni mají platební karty a chytré mobily, které si náramně pochvalují?

            „Placení kartou, mobilem nebo přes platební bránu je náramně pohodlné. Nikdy ještě nebylo placení pohodlnější než teď!“ mručí lidé blahem a jejich náprsní tašky jsou nadité vším možným, kdejakou blbostí, jen ne už penězi.

            Kdo by dnes nosil u pasu zavěšený těžký, a proto zcela nepraktický měšec plný zlaťáků, nebo alespoň tolarů?

            Ale vraťme se zpět k našemu problému.

            Všimli jste si, že nám média hlavního proudu bez ustání lžou, aby však svoje lži vydávala za pravdu?

            Říká se sice po setmění v zapadlých uličkách prodejné lásky na pár minut, že tisíckrát opakovaná lež stává se pravdou.

            Jde snad médiím hlavního proudu, jejím majitelům o to, aby se lži, které dennodenně do nás hustí, staly pravdou?

            Nu, přiznám se, že mi taková perspektiva nepřijde příliš vábná, není to něco, na co bych se těšil tak, že bych nemohl dospat toho rána, kdy se tak stane.

            Uvedu docela malý, ale o to názornější příklad.

            Co se týče mne a mého soudu o pravdivosti informací, jejichž cukrem moučkou jsem denně zasypáván, tak osobně velmi pochybuji o tom, že se například třeba skutečně a doopravdy uskutečnily olympijské hry v Riu.

            Ano, mám pocit, že žádná olympiáda v Riu nebyla.

            To, čím jsme byli minulé dva týdny krmeni, nebyla ve skutečnosti žádná olympiáda, ale jen pečlivě zrežírované a zinscenované záběry, které nás měly přesvědčit, že někde, v nějakém údajném Rio de Jainero, bojují nejlepší sportovci o olympijské vavříny, že se tam někde v přímém přenosu píšou ohromné a fantastické olympijské příběhy.

            A přitom tito údajní sportovci nejsou než jen dobře vycvičení a relativně slušně zaplacení herci, kteří v tajných filmových ateliérech tuto olympiádu dokonale sehráli.

            „Proč by, proboha, někdo pořádal takovou šaškárnu?“ ptáte se možná, nechtěje uvěřit mé konspirační teorii.

            Avšak já mám odpověď hned po ruce.

            „MOV, ve skutečnosti zločinecká organizace napojená na světovládné kruhy, potřebovala jen vyprat špinavé peníze z obchodu s drogami, lidmi, zvanými uprchlíci, a zbraněmi, tak jakože uspořádala olympiádu. Jde o zabití dvou much jednou ranou, protože nesmíme zapomínat na blahodárný otupující účinek takovýchto megaakcí na lidské masy. To je celé.

Nápadná podoba olympijských ,fenoménů´ Bolta a Phelpse, stejně jako olympijských hrdinek ,Bilesové´ a ,naší´Petry Kvitové, bila do očí.

Je zcela evidentní, že je hrál jeden a tentýž herec, respektive herečka,“ odpovídám a sotva lze proti pádnosti této odpovědi něco namítnout.

            Žádná olympiáda nebyla a my jsme na ní žádné medaile nezískali.

Prezident ČOV, místní pobočky zločineckého MOV, je jen nájemný lhář, dobře placený svými chlebodárci. Jeho úkolem je nám vsugerovat, že existují nějací olympijští medailisté, přičemž část peněz z reklamních kampaní, při nichž budou tito údajní medailisté využiti nadnárodními korporacemi (jejichž jediným zájmem je likvidace národních států a tradiční rodiny) půjde do jeho kapsy.

            Není tedy divu, že nám média hlavního proudu, vlastněná výše uvedenými nadnárodními korporacemi, včetně České televize, zvláště pak dětského kanálu, a Českého rozhlasu, zvláště pak stanice Regina, celých čtrnáct dní bezostyšně lhala o olympiádě v Riu, a jistě se našlo dost lidí, kteří jsou doteď přesvědčeni, že se olympiáda v Riu skutečně konala a toto pravdivé odhalení budou považovat jen za výplod mého  chorého, neomarxistického mozku.

            Každému ovšem, co jeho jest.

            Chytrému pravdu, hloupému lež!

            Není média hlavního proudu i protiproudu, které by nám ustavičně nelhalo, které by nám nelhalo tak, že i ti, kteří tyto lži produkují, všechny ty prodejné děvky, zvaní novináři a žurnalisté (těm slušným novinářům z Blesku, Hradu a Parlamentních listů se samozřejmě omlouvám), věří v to, že mluví a vypouštějí ze sebe toliko čistou pravdu.

            Ano, nebylo by divu, kdyby například všichni sportovní redaktoři z MF Dnes, kteří nás dnes a denně zásobovali příběhy z Ria, příběhy, v nichž nechyběla ani přímá řeč (!), skutečně věřili tomu, že byli v Riu a neseděli jen čtrnáct dní u svého počítače, tvořící mýtus zvaný olympiáda.

            Já se chci však zmínit o jiném extrému, extrému zcela opačném, totiž o člověku, který je vnitřně přesvědčen, že bez přestání lže, za což se bez přestání omlouvá.

            Tímto člověkem je můj soused.

            Můj soused je člověk tichý a spořádaný, byť nesporně podivínský. A nutno přiznat, že i samotářský, tradiční rodinu u něj opravdu nehledejme. Co vím, žil vždy sám, chovaje kozy a jiné drobné zvířectvo, avšak nikomu se přesto zatím nepodařilo dokázat, že je velkoměstkým single, rozuměj, neomarxistou a tímto, obzvláště zákeřným způsobem, sabotuje tradiční rodinu.

            Zdravím jej slušně, protože jej nemám důvod slušně nezdravit.

            „Dobrý den, pane Vomáčka,“ pozdravím jej vždy, když ho dvakrát nebo třikrát do měsíce potkám, většinou shrbeného pod plachtou trávy pro králíky, držícího v ruce starý, neuvěřitelně již obroušený bronzový srp.

            „Dobrý den,“ pozdraví mne pan Vomáčka, složí své břemeno, a ťukne si špičkou srpu o levý spánek, „vidíte? Vidíte to? To je moje hlava. Je to v ní samá lež.

            Jen se sám podívejte!“

            „Co vás nemá, pane Vomáčko.

            Jakápak samá lež?

            Vy nejste přece ani politik, ani novinář, proč byste měl mít hlavu samou lež?“ snažím se pana Vomáčku uchlácholit.

            Ale pan Vomáčka je už zcela ovládán svojí fixní ideou, ačkoliv je to jinak hodný člověk, slepici na paprice by neublížil.

            „Jsem lhář!“ vykřikne pan Vomáčka, chytne si hlavu, nepouštěje srp, „kdyby vám někdo říkal, že jsem pravdomluvný, tak mu nevěřte, protože lže!

            Jsem lhář!

            Lžu od rána od večera, lžu bez přestání, nikdy nemluvím pravdu!“

            Pan Vomáčka si samozřejmě odporuje.

           Pokud lže pořád, tak lže i nyní. Ale jestliže lže o tom, že je lhář, pak notorickým lhářem není, nebo aspoň ne takovým lhářem, za kterého se považuje. Chápu ovšem, vysvětlovat nebohému sousedovi tento rozpor je nehumánní, jeho pochopení by jej dohnalo dost možná k mnohem většímu šílenství, než je tato utkvělá myšlenka, jež pana Vomáčku docela ovládla.

            „Ano, jste lhář. Lžete,“ řeknu, ačkoliv tím popírám to, co se mi pan Vomáčka snaží vsugerovat.

            Ale panu Vomáčkovi to stačí.

            Spokojeně se usměje, hodí si plachtu s trávou na záda, a řekne: „Neříkal jsem to? Neříkal jsem, že jsem lhář?!“

            Chvíli se za panem Vomáčkou dívám, v duchu ho lituji, ale pak si vždy řeknu: „Proč ho vlastně lituji? Vždyť je to šťastný člověk!“

            Šťastný samozřejmě relativně, ale aspoň něco, co by jiní za to dali, kdyby si dokázali přiznat, že jsou lháři!

            A tak, když mi nějaké médium hlavního proudu i protiproudu lže, vzpomenu si na pana Vomáčku.

            „Z toho byste si měli vzít příklad, z pana Vomáčky, vy lháři!“ vzkážu mainstreamovým novinářů, a hned je mi veseleji, hned se cítím silnější a svobodnější, přísahám bohu, přísahám při všem, co je mi svaté!