Při první kampani bylo Kateřiny Zemanové všude plno, vzpomínáte? Teď má ovšem studijní povinnosti na multikulti západní univerzitě. To víte, zkouškové, psaní esejů, atd. Nu což, ani geniální prognostik Zeman není doma prorokem
Muži, který sedí proti mně, lze závidět právem natolik plným, až se zdá, že závist musí být zcela jistě ne-li rovnou základním lidským právem, tak přinejmenším právem každého občana.
Ano, muži, který sedí proti mně, nelze nezávidět, nejen proto, že je mužem nadevše úspěšným, ale co víc, taky mužem, který dovede přiznat i své neúspěchy a omyly.
Kdo z vás to má, pánové?
Kdo z nás dokáže přiznat svůj omyl či neúspěch?
A tento muž to dokáže.
Ale nechme raději promluvit jeho samotného, ať se nám on sám přizná ke svým omylům a neúspěchům.
„Víte, jen blbec není schopen přiznat svůj omyl,“ začíná své přiznání tento veliký muž, bloudě přitom svým inteligentním pohledem po místnosti, v níž se nalézáme, „víte, já jsem kdysi napsal článek, ve kterém jsem tvrdil, že je na tom ČSSR stejně jaké Nepál, aspoň co se týká vysokoškolského vzdělání.
Když jsem to psal, zdálo se mi, že je to skutečně tak, a proto jsem taky tento fakt kritizoval. Jenže časem člověk zmoudří, pochopí, že nás neuživí jen ekonomové a právníci, ačkoliv já sám se považuji za ekonoma. Pochopil jsem, že jsem se tehdy mýlil, a taky jsem to otevřeně přiznal.
Totiž jednou mne naložili do auta a zavezli na jakousi střední odbornou školu, učňák, abych tam držel proslov. Chovali se tam ke mně mile, dali najíst nejen mně, ale i těm lidem, co mne naložili do auta.
Vycítil jsem, že je to ta nejvhodnější chvíle, abych se přiznal k tomu, že jsem se mýlil, proto jsem tam otevřeně řekl: ,Na začátku devadesátých let z nás chtěli udělat národ ekonomů a advokátů, abychom v počtu vysokoškoláků předehnali Nepál. Každý chtěl být manažerem. No, ale pak se ukázalo, že nás advokáti a ekonomové neuživí, a tak jsem tady, abych podpořil vaše profese, kterými navazujete na tradice země, kde jste se narodili, a kde doufám, budete i žít.?
To jsem řekl, a tím se minimálně implicitně přiznal k omylu, že jsem ČSSR přirovnal v tom svém článku k Nepálu.“
„To by dokázal málokdo, takto se přiznat, že se mýlil,“ pochválím muže, abych mu však ve skrytu duše záviděl, protože kdy já jsem se takto aspoň implicitně přiznal ke své chybě?
Ale muž pokračuje dál: „A s tím souvisí i můj neúspěch. Ano, neúspěch doslova životní.
Jak víte, mám dceru.
Je to velmi šikovné děvče.
Víte, já se hodně stýkám s obyčejnými lidmi. Navštěvuji je v podnicích, kde pracují. To mne vždy naloží do auta a odvezou mezi obyčejné lidi. Dají mi tam najíst a já s nimi pak beseduji. Nu, někdy se ovšem setkávám i s majiteli těchto podniků. Dají mi taky najíst a já s nimi za to debatuji.
A většina těch majitelů si mi stěžuje: ,Nejsou lidi!?
Jeden mi dokonce plakal na rameni: ,Nemůžu nikde sehnat švadleny. Nabízím jistotu práce, i pěknou mzdu, ale žádné švadleny sehnat nemůžu, pane prezidente!?
Tak jsem mu řekl: ,Neplačte, pláčou jen blbci. Vy nemáte švadleny, ale já mám šikovnou dceru, dám ji učit na švadlenu.?
To jsem slíbil, a ten slib jsem chtěl i dodržet.
Ale manželka o tom nechtěla ani slyšet.
Že prý dcera musí mít aspoň maturitu.
,Jenom právníci a ekonomové nás neuživí!? namítl jsem.
Jenže víte, žena má zbrojní pas a taky pistoli, a tak jsem s tím nakonec souhlasil, že dcera musí mít aspoň maturitu.
Víte, já nejsem ale příznivce inkluze, protože největší radost, jakou rodič může mít, je radost z úspěchu jeho dítěte. Tak jsme dali raději dceru do soukromé školy, na PORG, abych se mohl aspoň z něčeho radovat, když už se dcera neučila švadlenou.
Tajně jsem doufal, že po maturitě dcera nastoupí na rekvalifikační kurs, doplní si vzdělání a stane se švadlenou, jak mi slíbila. Jenže ona se za mými zády spřáhla s manželkou, a když bylo po maturitě, postavila mne před hotovou věc, že půjde studovat na elitářskou Univerzity College London, což je, jak jistě víte, jedna z nejprestižnějších světových multikulturních a levicově liberálních univerzit.
,Copak tam studují i švadleny?? podivil jsem se.
,Nebudu tam studovat na švadlenu, ale na kulturní antropoložku, tati, protože to mě nejvíc baví, humanitní obory,? řekla mi dcera, zatímco manželka na mne mířila odjištěnou pistolí.
Co jsem měl dělat?
Víte, já jsem lidový konzervativec. Žiji s normálně s normálními lidmi, posledních osm let dokonce na Vysočině, mám obavy o osud domácího prostředí, na všechny ty státní návštěvy jezdím jen s největším odporem.
A nejednou mi dcera uteče do svého multikulturního světa, aby na multikulti univerzitě studovala humanitní obor a řešila svoje globální problémy.
,Nu, jdi si tedy!? řekl jsem, doufaje, že jí život v Londýně otevře oči, že ucítí své kořeny, že se vrátí domů.
V tom jsem doufal a pevně věřil. Víte, dokonce jsem ji našel i na Vysočině ženicha, příslušníka naší národní elity, dementa a alkoholika, jako já.
,Páni, ten chlap denně vypije osm slivovic a dvacet pět plzní, to bude zeťák!? liboval jsem si.
Jenže dcera si na vánoce přivezla z Londýna přítele, Američana.
Sám víte, co je to zač ti Američani, co raději žijí v Londýně, když přitom mají v USA za prezidenta Trumpa, s kterým se ostatně velmi dobře znám, aby ne, když se moje nynější žena, jmenuje stejně jako jeho bývalá žena.
Tehdy jsem učinil poslední pokus, abych vrátil dceru do lůna rodné země.
,Můžete bydlet a žít na Vysočině na chalupě, my s mámou zůstaneme v Praze, v paneláku, abychom vás nerušili. Tvůj americký přítel může pracovat jako traktorista, a ty si můžeš konečně dodělat ten rekvalifikační kurs na švadlenu,? navrhl jsem mladým, protože na Vysočině je opravdu pěkně.
Ale dcera mi na to řekla: ,Ale, tati, ty ses opravdu zbláznil! Co bychom, podle tebe, tak dělali na Vysočině? Copak nevíš, že je Londýn městem, které se pyšní rozmanitostí národností, a tak si tam zřídkakdy připadáš jako cizinec?
Právě to je jeden z důvodů, proč jsme se tam rádi usadili, abychom si nepřidali jako cizinci na Vysočině!?
To mi řekla, a já pochopil, že jsem sice úspěšný politik, ale neúspěšný otec, když moje dcera dala přednost studiu na Univerzity London College před učňákem v Domažlicích, když se raději usadila v multikulturním Londýně než na lidově konzervativní a národnostně homogenní Vysočině...“
Do očí úspěšného muže přede mnou se hrnou slzy.
Chápu, že je to pro něj, pro rozeného lidového konzervativce tragédie.
Ale jeho velikost, neboť tento muž je veliký i v této chvíli svého pokoření, na mne působí i teď, neboť při pohledu na jeho slzy necítím opět nic než závist, protože kdo z nás by na to měl, takto se přiznat, že jeho boj s multikulti agenty není vítězný tam, kde by se to dalo čekat především, ve vlastní rodině, která je základem státu?
Závidím mu jeho slzy jako ten největší hlupák, který nikdy nic nedokázal, který nikdy nevytáhl paty ze své zaplivané kavárny...
