Na podzimu jsem měl a mám nejraději depku. Pořádnou a mnohavrstvou depku. Těšil jsem se na ni celý rok, už od zimního slunovratu. Ale letos pořád nic
„Vždy na podzim válel jsem se cestou z hospody v blátě, mazlavém, lepkavém, domů přicházíval jsem jako prase, zaneřáděný k nepoznání a jen alkoholové výpary, jež vystupovaly z mých úst, prozrazovaly, že jsem to já a ráno, když jsem viděl všechny tu špínu, co jsem dotáhl domů, div jsem se nedal na pokání, div jsem svatosvatě neslíbil, že s tím chlastem přestanu.
Ač už jsem totálně vychlastaný, přece si pořád dobře pamatuji, že na podzim vždy pršívalo, dlouze a někdy i hodně smutně, proto jsem vlastně pil, pro ten deštivý smutek, proto věčné šero a přítmí, ale teď?
Teď jen svítí pořád slunce, a když sebou praštím na zem, není to vůbec do měkkého, zem je tvrdá, ani trochu rozmoklá, vše tone v ostrém světle, kdepak by člověk měl na hlavě čepici docela ztěžklou deštěm, a taky kabát nasáklý jako houba, co se jí omývají mrtví, to vůbec ne!
Jak mohu si nyní ospravedlnit to svoje chlastání, když je tak pěkně, když sotva do duše vkrade se smutek, když vlhká mlha člověku ani na chvíli nezastře mozek, neučiní existenci sladce depresivní?!
Chlastám teď už jen proto, že jsem ožrala!
Nemá to moje chlastání už žádný hlubší podtext, když neprší, když není bláto, když kaluže nenastavují opilcům své tučné zrcadlo, když přijdu z hospody zrovna tak, jako by mě měli zrovna uložit do digitální rakve, čisťounký a snad jen trochu, trošičku zaprášený, copak se v kontextu toho všeho dá moje chlastání ještě nějak ospravedlnit?
Sucho je, vážení, vždyť vůbec neprší!
Plíživé sucho je, a to sucho mě zabije, upadnu cestou domů na tvrdou zem a už nevstanu. Z bahna bych vstal, bojoval s tím, padal a znovu vstával, protože to všechno je i otázkou cti.
Z tvrdé a vyprahlé země se však nezvednu, protože pochopím, že to nemá žádnou cenu, protože jen bahno dává člověku sílu vstát a znovu do něj upadnout.
Ano, vím, můj život pozbyl veškerého smyslu, není-li již podzimní čas časem deštivým jako dřív, jak za komunistů!“ lkal nad svým osudem neznámý opilec, jediný host v prázdné hospodě, kde platil zákaz kouření, zatímco nenasytné podzimní listopadové Slunce dralo se dovnitř jako nůž do srdce a lidé, dávno již odvyknuvší podzimním sychravým pitvám své duše, strachovali se ze všeho nejvíce toho, že jejich důchody již nikdy neporostou, místo toho, aby se k smrti děsili z toho, že je pořád pěkně.
Vypiv svou dávku alkoholu, zvedl se pak opilec a vydal se vrávoravým krokem domů a jeho hulákání odráželo se od vyschlé země jako od kovového prostěradla a mizelo kdesi v nebi, které nezastřel žádný těžký mrak, z něhož by po mnoho dní padal nesnesitelný studený déšť a skrze který by nebylo vidět, ani slunce, ani hvězdy, ani letadla tak dlouho, že by se všichni z toho nadobro a jednou provždy dočista zbláznili.
