Jsem na tom stejně jako B. Sobotka, odloučen od stolu i lože

Asi byste to měli vědět jako první. Ano, bude lepší, když se to dozvíte ode mne než kdoví z kolikáté ruky. Před několika málo okamžiky jsem prodělal odluku od stolu i od lože

Když se naše kopulace, tentokrát velmi, až nadobyčej důkladná, skončila, řekl jsem: „Rád bych ti něco řekl. Už delší dobu. Myslím, že je na to teď ta nejvhodnější chvíle.

Co mi na to řekneš?“

Chvíli, přibližně za, bez několika, v tento okamžik ne zase až tak důležitých setin (které by jindy třeba rozhodovaly o osudu celého lidstva, např. měla-li by se naše planeta srazit s nějakým asteroidem, jak to někteří somnabulní jedinci předpovídají) celou sekundu, řekla: „Taky bych ti ráda něco řekla. Už delší dobu. Čekala jsem jen na vhodný okamžik.“

„Výborně! Můžeme si to říct navzájem!“ zajásal jsem, ale nejspíše tím i lehkovážně předčasně vystřílel všechnu naši konverzační munici.

Najednou mlčela, docela se do svého mlčení zahalila tak, že z ní zpod toho příkrovu nevyčuhoval ani kousek, a já jsem taky najednou mlčel.

„Proč mlčí? Tak najednou! Chtěla mi přece něco říct!“ myslel jsem si pořád dokola, aniž bych to ovšem dokázal říct nahlas, aniž bych dokázal dát těmto svým myšlenkám podobu zvuku, to jest, mechanického vlnění, jež by rozvibrovalo naše ušní bubínky.

Zdálo se, že se do tohoto mlčení propadáme stále hlouběji. Jako by onen nadějný začátek našeho rozhoru, bez vší pochybnosti vcelku vážného (na naše poměry určitě) byl jen obsahem snu, ze kterého jsme náhle, bez jakéhokoliv předchozího varování, surově procitli.

A skutečně mě napadlo: „Snad se mi to jen nezdálo! Snad to nebyl všechno jen chorobný, skrz naskrz delirický sen!“

A jen co mě to napadlo, řekla: „Nechtěl jsi mi něco říct? Proč mlčíme, jako bychom právě procitli z nějakého snu a nevěděli docela, kde jsme?

Jestli ještě tam, nebo už tady?“

„Ale stejně tak docela dobře jsme mohli mlčet i proto, že jsme se zničehonic ocitli ve snu a nevěděli, jestli jsme už tam, nebo ještě tady,“ řekl jsem to, co mi náhle naskočilo v hlavě jako taky možné vysvětlení, proč jsme mlčeli, ačkoliv jsme si chtěli něco říct.

Nebděli jsme, ale snili, jak už se to po kopulaci, jestli je tato skutečná, nezřídka stává.

„Ano, i to je možné. Mlčeli jsme, protože snili. Vše proměnilo se v sen, jehož konec je v nedohlednu. Ubíráme se snovou krajinou, přitom však stále ležíme na místě a mlčíme, mrtví to taky dělají,“ řekla.

„Ano, mrtví to taky dělají.

Nevíme sice s naprostou jistotou, zda to mrtví tak dělají vždy a zda to tak dělají bez výjimky všichni mrtví. Ale podle toho, co o tom všem víme, máme právo se domnívat, že mrtví nic jiného nedělají, než jen leží na místě a mlčí,“ souhlasil jsem se a tak se automaticky, neboť zcela evidentně podvědomě, přiblížil k tématu našeho rozhovoru, který již nebylo lze odkládat, jak se nyní, byť oklikou, ukázalo v plné nahotě.

Však taky řekla: „To jsem chtěla říct.“

„Co jsi chtěla říct?“ řekl jsem, ačkoliv mi bylo zcela jasné, co chtěla říct.

„Jsem mrtvá,“ vypadlo z ní vůbec ne jak z chlupaté deky.

„Duchovně?“ zeptal jsem se čistě formálně, jen proto, aby byl dodržen požadovaný scénář.

„Ano, duchovně,“ přikývla.

„Já jsem chtěl říct totéž,“ řekl jsem a co možná nejvážnějším tónem dodal, „i já jsem mrtvý.“

„Duchovně?“ zeptala se rovněž čistě formálně.

„Duchovně!“ stačil jsem ze sebe vysypat snad ještě dřív, než stihla dokončit svou kratičkou otázku, a pak, už na nic nečekaje, ze sebe vychrlil, „je toho už na mě moc! Ten tlak, vnitřní i vnější, je už nesnesitelný. Drtí mě to na prach, rozežírá zevnitř. Bránil jsem se tomu soucitem se všemi, kdo trpí mnohem víc než já. Ale nejde to dělat do nekonečna, nejde!“

„I na mě je už toho moc. Ten tlak vnitřní i vnější. I mě to drtí na prach, rozežírá zevnitř. Bránila jsem se tomu soucitem se všemi, kteří se nedostali tak daleko jako, já, kteří zůstali nepoznaní. Ale ani to nejde dělat do nekonečna!“

„Duchovní smrt je pro nás vysvobozením,“ konstatoval jsem holý fakt, zjevný a nepopiratelný.

„Odloučíme se?“ zeptala se.

„Je to jediné rozumné řešení,“ přikývl jsem a dodal, „od stolu a od lože.“

„Od stolu a od lože,“ opakovala po mně jako ozvěna.

„Na půl roku, to je ideální doba,“ upřesnil jsem.

„Na půl roku,“ opakovala po mně jako ozvěna.

„Souhlasíš se vším?“ zeptal jsem se.

„Souhlasím se vším,“ souhlasila se vším.

V tu chvíli pocítil jsem strašlivou úlevu. Jako bych vstal z mrtvých, pokud je ovšem skutečné zmrtvýchvstání skutečnou výhrou a ne naopak. V každém případě se mi lehčeji dýchalo. Rovněž jsem si všiml, že se jí do obličeje rychle vrátila zdravá barva, už nebyla tak bledá jako několik posledních týdnů.

Už nebylo na co čekat, vstal jsem.

„Kam jdeš?“ zeptala se klidný a vyrovnaným hlasem.

„Vařit čaj. Dáš si taky?“ řekl jsem.

„Ano, taky si dám,“ řekla.

V kuchyni jsem vzal rychlovarnou konvici, nabral do ní vodu a zapnul. Voda se rozhučela.

„Všechno vypadá úplně stejně jako dřív, když jsme nebyli ještě odloučení. Ale to je jen pouhé zdání, ve skutečnosti je to už docela jiné,“ uvědomil jsem si a zavolal do ložnice, „čaj je hotový!“

Ale v ložnici bylo ticho.

Neozvalo se vrzání postele, ze které někdo vstává, neozvalo se šustění hedvábného županu, které si někdo navléká na své nahé tělo, neozvaly se ani šouravé kroky jako pokaždé v tento čas, v tuto denní hodinu.