„Jste fakt blb,“ napsal mi tuhle v diskuzi pod článkem pan Ráž. A já, díky bohu, spolu s mnohými jinými nemohu, než jen oficiálně souhlasit. Jsem fakt blb
Měl jsem strach, surový a brutální, že tento článek nedokážu napsat.
Ale lidé, kterým opravdu důvěřuji, mne povzbuzovali: „To dáš!
Jsi přece fakt blb!
Kdo jiný by už měl napsat článek o tom, že je fakt blb?“
Jejich neochvějná víra v moji blbost mi dodala odvahu a povzbudila mne natolik, že jsem to fakt dal a napsal tento článek.
Ráno, na své obvyklé procházce mezi dvěma zdi jednoho, docela nedávno znova rumělkou vymalovaného pokoje jsem potkal Jirku Brunnera.
„To jsem rád, že vás vidím!
Už dlouho jsem se vás na to chtěl zeptat, ale zatím se mi o vás jen zdálo, totiž zdálo se mi, už mnohokrát, že jste totálně opilý, ano, v mých snech pořád jen ležíte pochcaný na zemi,“ řekl jsem a srdečně Jirkovi Brunnerovi potřásl rukou, „totiž chci se vás zeptat, nemáte pocit, že se mi něco děje s mozkem?“
Jirka Brunner je samozřejmě slušný člověk, i když tak zdaleka nevypadá, ale v okruhu dobrých deseti, možná i jedenácti metrů nenajdete slušnějšího člověka.
„Děje se to, co se neděje.
A to platí i pro váš mozek,“ odpověděl mi nanejvýš taktně, načež si odplivl, ale tak, jak to měl ve zvyku, a jak to ani nijak jinak neuměl, totiž nanejvýš slušně, to jest tak, že se jeho slina okamžitě vpila do parket, které pod námi vrzaly.
„Chcete říct, byť pochopitelnou oklikou, že jsem fakt blb?“ otázal jsem se, nijak neskrývaje svoji naději, že se mi dostane kladné odpovědi.
„Ne, ne!
S někým si mě pletete!
Zavolejte, prosím, do blázince, ať si pro mne okamžitě přijedou!
Zde je můj telefon, mám neomezené volání do všech sítí!“ změnil Jirka Brunner najednou tón našeho rozhovoru, podávaje mi svůj telefon.
Zavolal jsem tedy do blázince, aby si pro něj přijeli.
„Nebýt vás, vašeho pohotového telefonátu do sítě T-Mobile, mohlo to s panem Brunnerem skončit všelijak,“ pochválil mne lékař, který si pro Jirku Brunnera přijel, za moji ochotu.
Jirku Brunnera odvezli a já pokračoval ve své ranní procházce tak dlouho, dokud jsem se opravdu neujistil, že jsem fakt blb.
„Chválabohu!“ zvolal jsem a v duši se mi rozhostil takový pokoj a mír, že i mouchy, které byly v místnosti, přestaly bzučet a všechny si mírumilovně sedly na moje čelo jako by to bylo to nejbáječnější hovno na celém světě, mouchy přece ví, co je pro ně dobré a co ne.
