Jiří Weigel, dosud loajální zaměstnanec Institutu Václava Klause, dokazuje ve svém článku, který byl zveřejněn v Lidových novinách, jednoznačnou vinu Václava Klause na nynějším rozvratu demokracie
„Ten Vajgl se snad fakt zbláznil!“ vykřikl jsem, opravdu velmi zděšen jeho článkem „Problémy bez snadných řešení“, který byl dne 08. 01. 2202 zveřejněn Babišových Lidových novinách a ve kterém Jiří Weigel nekompromisně obviňuje Václava Klause z likvidace demokracie.
Přiznám se, že jsem měl dosud Jiřího Weigela toliko za skvělého experta na vytunelování a cílenou likvidaci Investiční a poštovní banky, a taky za, to možná především, skvělého orientalistu a arabistu. V Institutu Václava Klause na mě působil dojmem šedivého a nevýrazného aparatčíka, kterým nejspíše i byl, a když přede mnou někdo vyslovil názor, že se Jiří Weigel v IVK doslova zakopal, nezbývalo mi, než s tímto názorem bezezbytku a mlčky souhlasit.
Teď však musím přiznat, že jsem se v tomto směru v Jiří Weiglovi docela mýlil, že není tak docela oním šedivým aparátčíkem a nomenklaturním kádrem, za něhož ho mnozí, byť snad mnohy právem, považovali. Ba právě naopak, Jiří Weigel je jedním z těch lidí, jak se ukázalo, kteří popohánějí naše dějiny neustále vpřed.
Jako Chruščov, sám člen KSSS, odhalil Stalinův kult osobnosti, jako Václav Klaus, sám součást havlovského spiknutí, odhalil v mnoha svých knihách, článcích, statích, esejích a v neposlední řadě i myšlenkách a notickách obludný Havlův kult, odhaluje Jiří Weigel ve svém zdánlivě nenápadném článku neméně obludný kult Klausův, zcela přitom ignorující zásadu, že do ruky, která nás živí, se nekouše.
Jiří Weigel totiž zcela otevřeně ve svém článku popisuje způsob, jakým fungovala klausovská mocenská mašinérie, popírající základní demokratické principy, nelakuje nic na růžovo, tvrdě a bez jakýchkoliv příkras pojmenovává pravdu a bez jakéhokoliv soucitu boří po léta pečlivě budovaný falešný obraz Klause jako horlivého bojovníka za svobodu a demokracii.
„U nás můžeme pozorovat, že politické stranictví prochází fatálním úpadkem, jehož kořeny můžeme hledat ve stranické diskreditaci v éře komunismu,“ přiznává Jiří Weigel sympaticky, jako byvší člen KSČ, svou vinu, aby pokračoval už přímým obviněním, „strany jsou proto oprávněně často spíše než stranami politickými projekty, za jejichž existencí a fungováním se skrývají parciální zájmy konkrétních domácích, či zahraničních hybatelů.“
Tato slova Jiřího Weigela řežou přímo do živého, vždyť i „Klausova“ ODS vznikla jen proto, aby formálně kryla rozkradení státního majetku, které se docela příhodně nazývalo privatizací, a jestli někdo zdiskreditovali stranictví téměř neméně než éra komunismu, tak to byla právě privatizace pod taktovkou Klause, respektive, pod taktovkou těch, jejichž loutkou Klaus byl...
Ale Jiří Weigel se nespokojuje jen s tímto přiznáním, dál pokračuje ve svém odhalování Klausovského kultu osobnosti, když opět píše: „Jejich (stran) volební souboje také čím dál více ztrácejí charakter otevřené demokratické soutěže a mění se na kontext mediálních manipulativních kampaní, kde rozhoduje bulvární marketing místo programů, natož pak jakákoliv ideologie.“
Ano, nelze si vzpomenout na mobilizaci proti socialistům, se kterými byl po volbách ovšem uzavřen pakt o neútočení výměnou za to, že Klausovi vodiči nebudou vodiči Miloše zemana zcela odříznuti od příslušných penězovodů...
Ale ani to Jiřímu Weigelovi nestačí a tak víceméně přímo jmenuje Václava Klause jako viníka úpadku demokracie, když zcela jasně říká: „Politika přestává pokrývat názorové a zájmové rozdělení společnosti, přestává mít schopnost a zájem řešit skutečné problémy a stále více slouží jen svým sponzorům či vnějším zájmům než vlastním voličům a spoluobčanům...“
Ano, a někteří ti sponzoři jsou dokonce už mrtví, nebo původem z Hongkongu...
Jiří Weigel taky upozorňuje na poměry, které vládly v období vrcholného Klausova kultu osobnosti ve státních orgánech: „V exekutivě bují nepřekonatelný resortismus, kterému napomáhá koaliční charakter vládnutí, kdy si jednotlivé vládní strany vytvářejí vlastní opouzdřené pašalíky, jejichž nedotknutelnost chrání před ostatními, především premiérem.“
Jiří Weigel to samozřejmě nedodává, protože to považuje za zbytečné, že tato praxe začala nejpozději tehdy, když se vlády zmocnila Klausova ODS, protože to všichni tak nějak stejně vědí, koho všeho tehdy natahala ODS do svých ministerstev, například zubaře Čermáka...
Pořádně naloženo dostává Klaus od Jiřího Weigela taky za samosprávně kraje, o jejichž zřízení se v rámci opoziční smlouvy Klaus nemálo zasloužil a které byly dlouhé roky ovládány právě klausovskou ODS .
„Existence samosprávných krajů vytvořila do značné míry autonomní mocenská centra, oslabující celostátní vedení hlavních politických stran,“ zcela jasně Jiří Weigel ukazuje na Klausův díl viny.
Ale největší bombu si nechává Jiří Weigel na samotný závěr svého zásadního článku. Když jsem to četl, nevěřil jsem svým vlastním vousům, musel jsem si to přečíst několikrát, než jsem tomu skutečně uvěřil.
„Výsledkem těchto všeobecných poměrů, z nich pouze o některých bylo hovořeno výše, a které nejsou většinou ani specificky české, je bohužel občanovi odcizován systém, v němž je mu vláda stále více vzdálena a jeho názor je velmi často ignorován. Praktické politice dominují jen sliby, neodpovědnost, alibismus, nekompentence a konformismus,“ čteme, jako bychom četli Havla, jenže nečteme Havla, ale čteme Jiřího Weigela, který se takto zcela otevřeně hlásí k občanské společnosti, to znamená k havlismu, který tak razantně odmítá Václav Klaus, jehož kult osobnosti Jiří Weigel ve svém článku odhaluje.
Snad se v Jiřím Weigelovi hnulo svědomí, jako kdysi v Chruščovovi, snad jen krysy začínají opouštět potápějící se loď, protože vytušily, že IVK jde ke dnu jako kdysi Titanic. Ale ať jsou pohnutky Jiřího Weigela k tomuto odhalení Klausova kultu osobnosti jakékoliv, je již teď nepochybné, že Jiří Weigel právě vstoupil do galerie oněch velkých mužů, bez kterých by nebyly naše dějiny takové, jaké jsou, namátkou jmenujme Trockého, Marata, nebo rovnou Emanuela Moravce.
Čest jeho památce!
