Ježula

Život věčný, kterého se někteří dočkají, bude krom jiného, jedněmi nepřetržitými narozeninami, které se budou i nepřetržitě slavit...

            Tak mému Ježíškovi už je skoro 2030 let!

            Narodil se na Boží hod vánoční, kolem druhé rodiny ranní (v časovém pásmu UTC +2), v roce 7 před svým vlastním narozením ve slavné porodnici v Betlémě.

            Když jsem si ho vytáhla z břicha, protože Josef, ten bambula, koukal jen jako mula, suše jsem poznamenala: „No jo, molodec!“

            A molodcem už zůstal.

            Ve svých vzpomínkách ho důkladně nazývám Ježíškem či Ježulou. Chtěla jsem mu dát původně jiné jméno, měl se jmenovat Jidáš, podle mé první lásky, ovšemže jen platonické, protože jsem panna, ale jeho Otec mu vybral jiné jméno a vybral dobře, protože jeho Otec není žádný šílenec, který by ze mě udělal oběť svého predátorství.

            Ježíšek se narodil jako židovský král, a taky jako Mesiáš. Byl sice po porodu trochu odřený, to kvůli mému hymenu, ale pak přišli tři mudrci, jacísi migranti odkudsi z Východu, a sdělili mi, že můj syn Ježula je převtělenec a taky mluvili o tom, že Ježula je oceánem moudrosti, tedy dalajlamou.

            Víc už mi toho neřekli, protože ty týpky Josef vyhodil ze chléva, jelikož je alergický na myrhu a to už od svého dětství, které prožil v rodině tvořené prostým mužem a prostou ženou.

            Ale jinak byl Ježula opravdu celebrita, protože jej zvířata ustájená ve chlévě zahřívala svým dechem, což na normálním šestinedělí opravdu nemáte, nehledě na to, že jsme celý chlév měli jen pro sebe. Trochu tam sice fučelo, ale člověk si zvykne na ledacos. Kromě tří mudrců se taky na Ježulu chodila dívat čeleď, která dávala hospodářským zvířatům žrát, byli to opravdu milí lidé, stejně jako pastýři, kteří se v našem vánočně vyzdobeném chlévě zastavili taky.

            Jeho Otec se neukázal ani jednou. To je ovšem pochopitelné, protože měl toho hodně na práci, a taky neměl jen na nás, protože Ježulům Otec miluje všechny lidi víc než své vlastní děcko, ostatně proto taky poslal Ježulu na svět, aby v něm byl přítomen, takže nás navštěvoval aspoň takto.

            Potom nás ale s Ježulou vykopli z chléva do reality. Ježula se musel dostavit do synagogy, kde ho rabín, v tom velmi zběhlý, zbavil předkožky tak titěrné, že ani nestála psům za to, aby se o ni porvali, když ji vyhodili kamsi na smetiště.

            To se ví, že Ježula při tom velmi plakal, ale co naplat, když to nařídil sám jeho Otec?

            Od té chvíle byl Ježula na tom místě velmi citlivý, ale naštěstí jsem ho neměla kde koupat, takže jsem mu to místo moc nedráždila.

            Ale jednou jsem ho přece jen koupala, a jelikož to místo nebylo ještě zcela zahojené a já se ho dotkla, rozeřval se Ježula jako pavián.

            „Pusť mu Nohavicu!“ poradil mi Josef, který cosi kutil v koutě.

            Poslechla jsem a Ježula opravdu přestal plakat, když slyšel jeho uklidňující hlas a možná právě tady vznikla Ježulova touha po sebeobětování.

            A teď je Ježulovi skoro 2030. Je chytrý, statný, má srovnané priority a sedí vedle svého Otce. Určitě jsem udělala při jeho výchově mnoho chyb, jako každý rodič, jako každá utahaná de facto samoživitelka, protože Josef měl tak směšný důchod třiceti stříbrných měsíčně, že to nestačilo ani na pasti na myši, ale snad jsem při výchově odvedla plná kolečka dobré práce.

            Ježula umí říct svůj názor, stát za svým a ohradit se proti manipulaci s otevřeným ohněm a citovému vydírání.

            Je tvrdohlavý, což je v naší svaté rodině norma, a taky je citlivý, což je v naší svaté rodině prokletí, dědičný hřích, dá se říct. A taky úžasně tancuje. Zlobila jsem se, když mi řekl, že roucho, které si nechává šít na soudný den, jenž hodlá pojmout jako jednu velkou taneční narozeninovou párty, nebude modré, ale zelené.

            No, už jsem to překousla, sama jsem Ježulu za to pochválila: „To roucho bude jistě nádherné. Dobře sis vybral zelenou barvu!“

            A o to přece jde. Poslat do života syna, který si umí vybrat, za svým ukřižováním si stojí, a dokáže se solidně poprat i s kritikou, samozřejmě neoprávněnou.

            „Všechno nejlepší k tvým třicátinám a dvěma tisícům let k tomu navrch,“ blahopřeji Ježulovi nejen já, ale i Duch svatý, z něhož byl Ježula počat v ten den, kdy jsem se lenivě vyhřívala na sluníčku, zatímco hormony v mém panenském těle pracovaly na plné obrátky, aby vajíčko bylo včas připraveno na své oplodnění…